Všude dobře... Ale Česko je zkrátka Česko

Když mladý Matěj v Šabachových Babičkách vycestoval do Anglie, bydlelo s ním v domě na severu Londýna pět až patnáct Indů, to vždy podle toho, jak se sešli. Údiv a smích se zde prostě nikdy nevylučují, záleží však, co preferujete.

Naše dobrodružství začalo vloni v srpnu, kdy jsme s pěti kufry, dvěma tisíci librami, veselou náladou a nulovou soudností opouštěli z brněnského letiště minimálně na dva roky naši rodnou domovinu. Jak za studiem, tak i za prací. Ještě ten večer nás měl čekat realitní agent ve čtvrti Poplar ve východním Londýně, kde jsme měli minimálně na první měsíc zaplacený pokoj ve sdíleném bytě.

"Lidi, netuším, kdo vás tu měl čekat, ale jeden pokoj je otevřený a prázdný. Tak si ho asi vezměte," krotil naše nadšení z toho, že už jsme opravdu tady, Američan Chris, který se právě stal naším prvním sousedem. Lehká ironie situace mi připomněla návrat Jestřába ze Švýcarska ve Foglarově Táboře smůly, kde jej doma čekal jen nepříliš žoviální bratr s poznámkou "tak tedy nazdar, ehm, v troubě máš jitrnici". Agent tedy nikde, dobře. A navíc jsem dostal chuť na jitrnici. No co, zítra se uvidí, konečně jsme tady! Stačilo jen uložit kufry (nemusím asi dodávat, že kufry K. byly asi dvakrát těžší než moje i přesto, že jsem v nich vezl téměř celý svůj život včetně knihovny a tíhy okamžiku) a naše mise mohla začít.

Abyste rozuměli - do Anglie jsme přijeli s typickými romantickými představami, jimiž nás krmily angličtinářky od základní školy až po soukromé kurzy. Houses of Parliament, Westminster Abbey, typické anglické řadové domky, čaj s mlékem, načesaní bankéři v drahých oblecích, fotbal, muzea, Sherlock Holmes a všudypřítomná anglická zdvořilost ("Jak se máte? Výborně. A vy? Nádherně! Oh, brilliant!"). Kdyby nám tehdy někdo řekl, že tohle všechno není skutečný Londýn ani náhodou, asi bychom se jen ledabyle ušklíbli a varování přešli některým zajisté vytříbeným vtipem. Ale co jsme mohli vědět?

"Nazdar! Sorry, včera mi to nevyšlo, to víte, chicks, ty chlape rozumíš, ne?" překvapil nás druhý den vskutku uhlazený džentlmen z agentury. "Hele, na rovinu, dveře od ledničky moc nefungují, stejně tak okno. Ale pracuju na tom. Vlastně lednička taky nefunguje. Ale o tom okně... Může se stát, že ho jednou otevřete a zůstane vám v ruce. Ale no problem, hlavně opatrně! Jo, úklidová služba nám tu moc nefrčí a snažte se moc nevycházet ven po osmé večer. Spíše po sedmé teda. Jo a vítejte, jako doma, jako doma! Kdyby něco, tak víte co." Jízda! Po rozhovoru-nerozhovoru a celkově smíšených prvních pocitech jsme byli poprvé na vážkách, jestli se bláznivě smát, anebo vlastně vůbec ne.

Dá se ale říci, že bydlení samotné nebylo zlé - v bytě bylo teplo (i když nevím, jestli se tohle uprostřed srpna dá brát jako nějaká velká výhoda), klid a spolubydlící Ital, Estonec, Američan, Rakušanka a Ind byli slušní, čistotní, přátelští a uměli výborně vařit. S odstupem času je třeba zhodnotit, že narazit při sdíleném bydlení na někoho podobného je nesmírně cenné plus.

Odvrácenou stranou komunikace s mnoha agenturami v Londýně je to, že vlastně žádná neprobíhá. Když už nám tak zhruba po měsíci došla trpělivost s faktem, že se v lednici zkazil kdovíkolikátý jogurt, v kuchyni si v rozích bezstarostně pobíhá jeden Jerry za druhým a agentura nereaguje na maily, telefony ani dopisy nikoho z nás, přišel poslední (a dost nečekaný) boom. "Zaplaťte nájem, nebo bude následovat vystěhování. Berte to jako přátelskou výzvu," přišel K. jednoho sychravého odpoledne mail, na který ani nešlo odpovědět. V něm se s námi pánové z agentury profesionálně "nepárali".

"To je nějaký hoax, ne? Vždyť jsem nájem platil včera, mám v peněžence účet z banky, sakra," zuřil jsem K. do telefonu, až mi přeskakoval hlas jako zamlada. "Nic, zítra si beru volno a jdeme tam. Tohle prostě není možné."

Opravdová zábava však začala až teď. Na adrese, kterou agentura uváděla na své webové stránce, jsme nenašli nic než obyčejný hotel, na číslo se zase nebylo možné dovolat. Telefon našeho známého agenta nikdo nezvedal, negativních recenzí na společnost denně přibývalo a policie, jak jsme sami poznali, s těmito problémy doslova nechtěla mít nic společného. Banka, podle očekávání, odmítla poskytnout jakékoli údaje. Nehezký obrázek. Po třech dnech se nám však jakousi šťastnou náhodou podařilo narazit na dům, ve kterém námi hledaný Dream Team přebýval. 

"Je nějaký problém, přátelé moji?" ptal se usměvavý majitel, který prý pocházel z Brazílie. Když si představíte Brazílii, vybavíte si fotbal a karneval, když karneval, tak možná i poněkud uvolněnější myšlení (než jsme zvyklí). To znamená, že nastal-li problém, zítra se vyřeší. Pokud se nevyřeší, pokusím se jej vyřešit já, ale až pozítří, popř. den nato, a pak už se na něj spíše zapomene...

"Kde bych jen začala?" zaječela K., přičemž jsem se já, milovník poklidných rozmluv, otřásl, protože jsem věděl, že soupeř právě prohrál ještě před výkopem. Ve výsledku jsem naposledy viděl takto dominantní vystoupení u Old Shatterhandovy pušky medvědobijky. Musím ale uznat, že jsem na K. snad ještě nebyl pyšnější, protože dát někomu totální šachmat v cizím jazyce rozhodně není snadné. Zvláště tehdy, když jsme po těch několika málo týdnech vlastně stále ještě turisté.

Po půlhodině jsme z agentury odcházeli se zálohou, kterou jsme dříve skládali "kdyby něco", potvrzením o zaplacení nájmu, možností se vystěhovat bez písemného oznámení kdykoliv během následujících dvou týdnů a hlavně absolutním vítězstvím. Můj nos směřoval nahoru i přesto, že jsem se téměř nedostal ke slovu. "Je mi to líto, chlape," hlesl Bruno, jak se onen Brazilec jmenoval, když byla K. z doslechu. Dodnes jsme se však neshodli, jestli hodnotil situaci, nebo mě... Haha.

Nutno však podotknout, že jsme svou nespokojenost začali řešit právě včas. Dnes totiž firma už neexistuje a frustrovaní nájemníci zpět své peníze většinou nedostali.

Mnoho lidí se mě ptalo, proč jsme si vlastně nepořídili nějaký menší byt sami. Bohužel, získat v Londýně byt při našich možnostech nelze. Jen pro zajímavost - UK Bussiness Insider v roce 2015 uvedl, že průměrná cena nemovitosti (nebo bytu) dělá zhruba dvanáctinásobek průměrného příjmu. Průměrná mzda v Británii se pohybuje okolo 2 200 liber/měsíc (což opravdu nemáme), přičemž třeba právě v Londýně, a nejvíce v jeho centru, vlastní cizokrajné agentury přes 36 000 nemovitostí či bytů. A to se bavíme pouze o koupi, což by znamenalo hudbu budoucnosti v případě, že bychom zde chtěli zůstat. Pokud bychom chtěli pronajímat, znamená to znovu spolupráci s agenturami - a kromě již popsané nekomunikace je třeba dodat, že nájmy bývají většinou "pěkně mastné", pokud tedy nechcete bydlet v některé z oblastí, jež obvykle nejsou doporučovány. A to zkrátka nechcete.

Došli jsme "domů" a pustili se do opětovného balení. Samozřejmě s vidinou dalšího, jistě ještě plodnějšího dobrodružství, vždyť jsme tady teprve začali. Nový pokoj nebyl problém najít, to je nepochybně jedna z výhod britského velkoměsta. Máte z čeho vybírat, byť kamenem úrazu je, zač většina z možností stojí. Novým bydlištěm se nám měl stát sdílený dům na Canada Water, přičemž většina ulic okolo vypadala téměř jako ta Zobí v Kvikálkově.

"Super, třeba nám dojde i dopis z Bradavic," opakovali jsme pořád dokola. Namísto něj nám přišel dopis z bangladéšské agentury, říkejme jí třeba Al-Banaan, který bychom mohli volně přeložit jako "vítejte do rodiny". Náš nový agent se jmenoval Ali a s výjimkou schopnosti zmizet okamžitě ve chvíli, kdy ho bylo potřeba, moc kouzlit a těšit klienty neuměl. Ale o tom zase příště...