Jdou Čech, Američan a Španěl do hospody... Zdá se vám začátek této sorty vtipů povědomý? Vězte tedy, že sdílené bydlení nabízí podobných groteskních momentů bezedný ranec. Mnohdy dokonce ani nemusíte vycházet z kuchyně. Smacznego!
Spolubydlení s cizinci nám nově nabídlo něco, o co jsme byli v podstatě celý svůj život ochuzeni. Pohled na nejrůznější nátury. Ta česká pro mě byla doposud jako jedna velká, předvídatelná rutina - o které netvrdím, že je špatná, přece jen ji mám radši a vážím si jí ještě více, než dříve. Většinou však můžete prohlásit, že ačkoli lidi na ulici v Praze, Pardubicích nebo v Ostravě neznáte, českého člověka víceméně dokážete odhadnout. Návyky jsou sice leckdy trošku odlišné, ale nikdy se neliší diametrálně.
Samozřejmě - existují výjimky, které jednoduše potvrzují pravidlo. Spolužáci z béčka kdysi na střední škole například rozšířili zvěst, že jedna z češtinářek provozuje tzv. "perverzní buddhismus". Detaily mi bohužel zůstaly odepřeny (stejně jako objasnění termínu). Na výšce zase halil oblak tajemství jednu z docentek, o níž prý každý věděl, že vždy vyhazuje od zkoušek děvčata se silnější postavou. Bez výjimky. Jak jsem slyšel, patrně jim záviděla, co to však bylo, netuším. Věřím však a doufám, že zde režisér Strach právě nalezl jednu z linií pro třetí sérii Labyrintu.
Ale zpátky k tématu. Odlišný obrázek se nám v Londýně poprvé naskytl u Karima, dobrosrdečného chlapíka z Maroka. Z pohádek všichni známe, jak žijí upíři, teď jsem si však nebyl jistý, jestli náhodou není snědý filuta úplně novým živočišným druhem. Karim totiž vůbec nespal. Přes den se věnoval vaření, posilování, modlitbám a nahánění švédských, jak sám říkal, kočiček, v noci pak preferoval vaření a posilování, ne nezbytně v tomto pořadí. Únavu přesto neznal.
Běžný den normálního člověka by šel od ranního vstávání přes pracovní/studijní nasazení, chvilkovou volnočasovou aktivitu jakéhokoli druhu a příprav na další den až po noční odpočinek. Ne však Karimův.
"Frajere, tuhle jsem četl, že Češi a Poláci jsou prý nesmírně rasističtí! Co mi na to řekneš?" uhodil na mě jednou v kuchyni, zatímco kořenil téměř hotovou pečínku v troubě. "Cože? Přišel jsem se napít," zamžoural jsem na hodiny, podle nichž bylo 5:24 ráno, zjevně nepříliš chápaje diskusi uvozující otázku. Kdo může dělat v pět ráno kuře na rozmarýnu? napadlo mě. Pravděpodobně jen ten, kdo už kolem čtyř uvařil kari brambory a ve tři opékal zeleninu na grilu, který je na balkóně. A ano, byl únor. Nutno ale dodat, že až na pokusy o politické disputace v nevhodnou dobu byl Karim nesmírně oblíbený i všemi dalšími lidmi v domě.
Dalším podivínem byl Artur, bodrý brach z Polska a specialista na luxusní dámskou obuv, což ocenila především K., jelikož já o botách nevím zhola nic. Artur měl svůj každodenní ranní rituál, u něhož dodnes nevím, jestli jsem ho opravdu chtěl vidět. K. však to štěstí měla několikrát. Spočíval v uvaření vody asi na deset šálků čaje, které posléze náš přítel strategicky rozestavěl po celé kuchyni. Pochopitelně nechal zavřená okna a nezapomněl ani na radiátor, v místnosti se tedy po chvíli vytvořilo cosi jako domácí sauna.
"Ahoj! Dneska máme krásný den, krásný! Pracuješ dneska? Já jo. Zrovna za chvilku vycházím, jen si tady něco zakousnu a připravím zeleninu na celý den. Máš ráda zeleninu? Já jo. Tuhle jsem jí snědl celý hrnec a jeden mám ještě v ledničce," chlubil se usměvavý soused, zatímco si v páře vlastní výroby roztíral zvláčňující krém na boky, poté i na lýtka a tak dále. Netuším, proč byl téměř pokaždé v plavkách, ale pokud si doma tvoříte provizorní pláž, asi ji chcete se vším všudy. Nejprve jsme kouleli očima, pak se smáli, ale po týdnu už nám Arturův očistný rituál divný nepřišel a po druhém mě dokonce napadlo, že bych se snad taky mohl občas namazat. Samozřejmě bez vší té komedie kolem, jsem chlap, že jo. Ehm.
Ne všechno bylo nicméně vždy růžové, úsměvné či krásně se roztírající. Když jsme urychleně zmizeli z bytu, který jsem popisoval minule, nastěhovali jsme se pro změnu do domu plného veselých lidí. Už to nám mělo být podezřelé, vždyť kromě Parkera ze seriálu Přátelé není nikdo neustále usměvavý. "Bezva, tihle vypadají v klidu, hned se chtěli bavit, když jsem přišel," vykládal jsem nadšeně K., načež jsme si Happy House zvolili za svůj nový domov. Ali, agent a spolumajitel firmy, nás "přijal do rodiny" a nešetřil výrazy, které bychom si mohli vyložit jako prosím, děkuji, račte a uctivá poklona. Do patrového domu, kde nakonec bydlelo devět lidí, přibyly ještě dvě Španělky a Italka, ještě před námi v něm už přebývali Španěl a Řek.
Asi po dvou týdnech jsme rozlouskli hádanku, proč jsou někteří lidé neustále šťastní a bezstarostní. Vydatnou pomocí při procitnutí nám byla stále se rozrůstající řada lahví od vodky, všudypřítomné aroma marihuany a hlavně "žádná křeč". Takže naši přátelé, prý číšníci v různých restauracích, pořádali v domě párty s krycím názvem "24/7", což stále nechápu, jak může někdo vydržet. Alarmující byla ale především hromada nádobí, zmíněných lahví a také talířů, přes kterou byl občas problém se probojovat ke sporáku. Na jedné ze svých četných výprav do lednice mě napadla tematická báseň:
"Nepořádek, jejž týdny nikdo neuklízel,
už sahá nám téměř ke dveřím.
A to je svízel."
"Vracím se domů nad ránem, kvalitním vínem omámen, z přímek se stávaj zatáčky, točí se svět, jsem na s...ky," zní počátek oblíbené písně Wohnoutu. A pozor, tihle lidé ji žili. Pokud byste se vžili do jejich kůže například kolem druhé hodiny ranní, vypadalo by to jako řízení auťáku na ovládání se zavřenýma očima. Dunění zdí od nárazů při hledání vlastního pokoje slyším ještě teď.
Pokusili jsme se zasáhnout po dobrém. Ale ouha. "Proč bych to měla uklízet? Zbláznil ses? Vždyť jsi v kuchyni pořád ty, tak to snad umyj a utři ty, ne," sdělila mi Španělka Sarah, zatímco se vlnila v rytmu Calvina Harrise, na kterého jsem si tak vypěstoval silnou alergii. "No já nevím, docela rád bych si taky něco uvařil, ale to nemůžu udělat, když je sporák plný vašich odložených talířů, víš," hlesl jsem, protože podle rytířského kodexu bych na dívku nikdy nezvýšil hlas. "Co je mi po tom? Ty chceš vařit, ne já, takže to uklidím možná zítra." Maňana, maňana, ano, známe.
Zkoušeli jsme rovněž vyhledat pomoc u Aliho, pro kterého byla rodina, pravděpodobně po vzoru Corleonů, nejdůležitější věc. Jak jsme tedy alespoň pochopili z každého kontaktu s ním a jeho lidmi. "Hele, to mě moc mrzí. Je mi jasné, že to nemáte lehké. Ale já jsem teď v obtížné situaci. Já vás mám rád, ale mám rád i vaše spolubydlící, víš. Chci, ať se máte všichni dobře," odpověděl Don na náš telefonát, ve kterém jsme se pokoušeli sjednat pořádek. Po pár minutách jsme pochopili, že tady už pomůže pouze jednoduchá matematika. My jsme dva, jich je sedm. "Balíme to," rozhodli jsme se.
Abych to zkrátil, následovaly dva týdny hádek, naschválů či trapných situací jako vystřižených ze sitcomu. Štědrý večer jsme naštěstí měli hezký, protože Enrique Iglesias a jeho kurtizány se odebrali na pár momentů zpátky do Španěl, a hned poté jsme si začali hledat nové bydlení. Znovu. Přestaly nás bavit věčné tahanice, které prostě vůbec nebyly nezbytné.
Za necelý rok, co zde bydlíme, jsme potkali jak dobré, tak i špatné lidi, stejně jako všude jinde ve světě. Vyprávět zde o všech by bylo na nejméně pět takových článků, ačkoli jsem si jist, že se k nim dříve nebo později dostanu. Je skvělé bydlet s lidmi z mnoha kultur, s tolika, kolika jen můžete, protože ať už bude zkušenost jakákoli, to pověstné "něco" vám dá do života vždycky. V nás se za tu dobu utvrdilo to, co chceme, ale stejně tak i to, co už nikdy více. No a když už nic, tak budete mít minimálně na co vzpomínat. Důležité však je se na vše dívat s nadhledem.
