Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jiný kraj, jiný mrav. Když Portugalec lítá v sukni a Pákistánec miluje vepřové

17. 07. 2017 9:00:00
Jakmile jsem opustil svou ostravskou ulitu, udivilo mě, kolik výstředníků lze v Londýně potkat. I díky tomu vzaly všechny mé předsudky rychle za své. Příklad? Pokud by mi teď někdo nabídl sukni na prodej, beru ji. Nikdy nevíte.

Už v minulých článcích jsem často zmiňoval, že pestrý kulturní mix britské metropole je úkaz, jaký jinde neuvidíte. Může vás rozčilovat, může vás bavit, můžete se cítit uraženě, jedinečně, nervózně či vítězně, pocity jsou individuální. Především jsou tady ale každému srdečně jedno. S K. jsme se rozhodli, že i přes počáteční trable se budeme vším kolem nás hlavně bavit - a dobře jsme udělali. Pokud totiž Shakespearův Jaques tvrdil, že celý svět je jeviště, pro nás platí, že Londýn je často jedna velká komedie.

Ale pojďme popořádku. Nejprve bych rád zmínil příhodu, jaká je pro českého člověka většinou velkou neznámou, a sice klábosení s muslimy. Měl jsem tu možnost v práci poznat dva, a jak už to tak bývá, při vzájemném oťukávání přišla řeč i na jídlo.

Přes vepřové nejede vlak

"Takže já rozhodně neodmítnu jakoukoliv těstovinu, to je dobré, víš?" ujišťoval se mimo jiné Hadi, starší z obou pákistánských kolegů. "S kuřecím, to je paráda. A kari, to je, chlapče, základ."

"A co tak třeba vepřové nebo jehněčí?" zasnil jsem se, aniž bych pomyslel na kulturní rozdíly. "Že tě huba nebolí," kontroval Hadi pobouřeně. "Vždyť víš, že tohle my nejíme a basta."

"Počkej, ne tak zbrkle. Jak to chutná? Voní to? A s čím si to dáváš," ptal se zvědavě Khan, druhý Aladin v naší skupině. "Tak záleží, ale třeba s rýží nebo s bramborem," opáčil jsem. "Mmm," zněla odpověď, přičemž jsem viděl, jak se Khanovi nadšením rozšířily zorničky.

Když jsem druhý den přišel do práce, zaslechl jsem z kuchyně zvýšené hlasy. Přiběhl jsem tedy podívat se, co se děje.

"...cítím to až ven! To se nesmí! Nechtěl jsem to, dejte to pryč," rozčiloval se Hadi. Ukázalo se totiž, že jakmile Khan včera odešel, namířil si to do nejbližšího obchodu a odnesl si z něj dva vepřové řízky. Zřejmě aby to Hadimu nebylo líto, donesl mu jeden do práce a v nestřežený okamžik mu jako neznámý dobrodinec vsunul kus masa do krabičky s obědem. Teď jen seděl, mlsně se oblizoval a nepřítomně se usmíval. Samozřejmě neprozradil, že viníkem je on sám. Hadi se zatím tvářil, že čelí hříchu nejvyššího kalibru. Chudák.

"Kámo, že jsi to ty, pomůžu ti," prohlásil jsem bezelstně a během minuty řízek zpracoval. Můj milý pákistánský přítel mi pak po celý zbytek směny nepřestával děkovat, a aby se mi odvděčil ještě více, nosil mi od manželky celý týden kuře na kari jako "odškodnění". Takové kšefty se mi líbily...

A Khan? Tomu vepřové tak zachutnalo, že se rozhodl jej vyzkoušet i podruhé a na jiný způsob. "Já tu víru stejně zas tak nežeru," prohlásil posléze bezstarostně. Tomu se sice poté musel sám zasmát (tedy doufám, že se pak doma nijak netrestal), ale jsem rád, že se incident obešel bez jakýchkoliv dalších nepříjemností, protože až na neshody a naschvály v jídelníčku jsou oba jedni z nejférovějších lidí, jaké jsem kdy poznal.

Ne vždy tomu ale tak je. Už jsem vyjma jídla zmínil kulturní rozdíly, kterých jsou zde opravdu stovky. A je to taky něco, bez čeho si Londýn vlastně ani neumím představit.

Táta v sukni

Tak předně - město samotné hrdě hlásá, že rozmanitost populace z něj dělá přesně to, co je. Ten jedinečný Londýn, kde má každý člověk šanci, každý je něčeho součástí a nikdo by se neměl cítit odstrčen. Což by bylo samo o sobě skvělé, tedy minimálně tehdy, pokud by to byla pravda. Navenek ano, uvnitř je však skutečnost mnohdy odlišná. A to je směšné i smutné zároveň.

Příkladem může být Eduardo. Portugalský mladík, dobrý člověk, spolupracovník K. v obchodě s luxusní obuví a taky hodně veselý a výstřední gay. Eduardo často a rád nosil sukně a dost silně se maloval a různě načesával, což je něco, co by zřejmě v Česku budilo velké pozdvižení, v Londýně je však za hvězdu. Několikrát dokonce přišel s květinovou korunkou. Připomínal nám Dana Nekonečného bez hranic.

Vzhledem k tomu, že prodával ženskou obuv, často k páru sandálů či kozaček připojil i nejednu radu ohledně líčení, doporučil kvalitní second-handy a ještě každé ženské pochválil její vzhled, což je něco, co u většiny z nich dávno nedělal ani vlastní manžel. Není divu, že "táta v sukni", jak jsme mu přezdívali, sklízel neskutečný aplaus od každé polichocené zákaznice a skupinky mladých holek se s ním chtěly fotit a dokonce mu kupovaly kafe. A když ještě k tomu zvedal tržby, kdo by nadával?

Ale i takoví lidé se našli. Když se na jednu starší paní, poněkud konzervativní Britku, nenašlo číslo bot, které si vyžádala, urazila se. To není nic neobvyklého, přístup zdejších lidí je někdy prostě odlišný a já zde nejsem tak dlouho, abych mohl soudit, i když mi to přijde přinejmenším vtipné. Paní se však rozhodla jít ještě dál a šla si stěžovat - a to přesně na toho "mladého, podivného a nezdravě vypadajícího kluka, jehož vzhled mě uráží a jeho oblečení jakbysmet. A v životě váš obchod nikomu nedoporučím, když vidím, co tady zaměstnáváte za pakáž, která mi navíc absolutně neumí pomoci..." A vzhledem k tomu, že si její stížnost vyslechla vedoucí se stejným černobílým viděním, které Eduardo rovněž ležel v žaludku, problém byl na světě.

Zjednodušíme-li to, Eduardo dostával několik příštích dní v práci takovou čočku, že se raději rozhodl sám odejít. Byl tak zaražený, že si dokonce přestal lakovat nehty, což u něj bylo na pováženou. Je absurdní, že Londýn mění hlášení v metru, aby se každý cítil jako součást celku, aby byl každý zařazen, ale denně se tu stávají věci, které ukazují absolutní opak a člověka degradují třeba na zmíněnou pakáž. A to třeba jen kvůli ženské, která se rozčílila, že v obchodě nemají boty. Ano, práce i místo jsou tady pro každého, podmínky jsou však druhá věc. A také kvůli tomu Londýn často není tak skvělý, jak by někomu mohlo připadat.

Abych se ještě vrátil k Eduardově sukni - právě díky ní mu zákaznice skoro až zobaly z ruky. A to nám ještě prozradil, že stejnou nosí doma v Portugalsku jeho bratr, který si ji koupil asi rok zpátky jako legrácku natruc přítelkyni a dnes v ní prý tančí v "reprezentaci jejich kraje", jak se usměvavý kolega vyjádřil, a nemůže si ji vynachválit. Jak jsem říkal, nikdy nevíte, že jo...

Jenom blázni se radujou...

Dále bych neměl zapomenout na mého kolegu Nuna, vousatého hřebce z Lisabonu. Většinu Portugalců, jakožto i Španělů či Italů, jsem si za dobu strávenou v Anglii zaškatulkoval následovně: horká krev, pronikavý pohled, život jako jeden velký večírek, nepořádek, kam se jen podíváte, a sem tam nevypočítavé chování. A samozřejmě nesouhlas se všemi těmi blázny okolo, kteří si neumí užívat života. Od první chvíle jsme však mysleli, že Nuno je jiný. Jemný, uhlazený, téměř až foglarovský prototyp správného mladého muže.

Pokaždé, když přišel do práce, rovnal si věci do takového komínku, že by i moje babička obdivně vydechla. Do Londýna přišel proto, aby se stal hercem, a proto si jakékoliv večírky přísně zakázal a ve dnech volna objížděl castingy. Bohužel bez úspěchu. Nuno měl dost těkavý pohled, patrně z nervozity, že přes veškerou snahu nebude obsazen do příštího dílu Planety opic, byl tichý a často se mile usmíval. A stejně jako Mirek Dušín nikdy neřekl sprosté slovo. Víceméně jediná nesrovnalost, se kterou jsem si ho ještě nedávno spojoval, bylo tvrzení, že portugalská kuchyně je nejlepší na světě.

Pak přišel onen osudový čtvrtek. V práci se den pomalu chýlil ke konci, zákazníků ubývalo. Náš portugalský přítel byl lehce nesvůj, neboť mu přítelkyně Tamara nenapsala v přesně smluvenou dobu, že dorazila z práce domů. Nuno se sám sice občas řídil heslem "kdo chodí až po mně, chodí pozdě", od ostatních však vyžadoval stoprocentní podřízenost. Disciplína!, jako bych slyšel trenéra Zenkla z Okresního přeboru. Pobýval jsem v té chvíli v kuchyňce, a tak jsem byl svědkem okamžiku, kdy Bruno začal pobíhat v malém kruhu a divoce šermoval rukama. Na prudké pohyby jsem u něj nebyl zvyklý, což mělo být vodítko číslo jedna.

"Co je sakra s tou krávou," překvapil nás hnědooký seladon rozčileným hulákáním, zatímco držel u ucha telefon. Bylo zřejmé, že mobil onou krávou nenazval. Zvláštní, říkal jsem si. Myslel jsem, že je to kliďas.

"Jejda, ty mě slyšíš, srdíčko? Jak se máš," změnil najednou tón, nikoli rozpačitě. O sekundu později mu však zřejmě vypadl signál, neboť uchopil porcelánovou misku a mrštil s ní o zem. "Já ji zabiju, ty vole, normálně ji zabiju," řval před námi na celé kolo. "Kde je moje srdíčko? Kráva, sakra," pokračoval v podivných protikladech.

Pro nezaujatého diváka výborná a šokující podívaná zároveň, zvláště, když o další minutu později Bruno plačtivě vykládal: "Omlouvám se, zlato, křičel jsem na kolegu, dneska mi tady dávají co proto, vždyť ti to říkám, pusinko, sorry, sorry..." Při dalším výpadku však klečel na kolenou a vřískal: "Ježíš mě trestá touhle nespolehlivou potvorou. Doufám, že potrestá i ji a vůbec! Nemůžu mít klidné odpoledne!"

"A vy všichni, co čumíte, něco po vás hodím," osopil se na nás ostatní, již nevěřili vlastním očím, jak může mít někdo takhle nevyzpytatelnou osobnost. Navíc když asi hodinu zpátky nostalgicky popisoval každoroční rybí hody kdesi u Bragy. Aby nám Nuno dokázal pravdivost svého tvrzení, vytáhl bůhvíodkud frisbee a bravurním švihem knockoutoval hodiny vedle mě. "Nezlob se, lásko, to nekřičím na tebe, to by mě nikdy nenapadlo," soustředil se za dvě sekundy už zase na nešťastnici v telefonu a na nás, prchající pryč, jakoby zapomněl. Když mu poté zjevně nesvá přítelkyně vypnula telefon, celý stand-up zakončil tím, že se sesunul mezi všechny ty střepy a dal se do pláče.

Abych to zkrátil - Nuno nebyl nikterak nemocný, neměl žádnou vadu ani nic podobného, byl však chorobně žárlivý a taky trošku blázen. A herec opravdu každým coulem. Když ještě nedejbože dostal hlad a tohle všechno se sečetlo, byl nebezpečný lidem kolem sebe. Možná proto s ním už dneska v práci nedělám... Dlouho jsem si myslel, že jsem potkal prvního člověka z jižní Evropy, se kterým se snad budu družit, ale nakonec to nevyšlo. Co kdybych někdy přišel do práce pozdě, Nuno mezitím povýšil a hnal mě hned od vrat holí? A tak se nezměnilo ani moje škatulkování, které je sice hodně úzkoprsé, na druhou stranu postavené na vlastních zkušenostech.

Tohle jinde neuvidíte

Někdo by mohl namítnout, že takovou švandu je přece možné zažít i u nás. Asi ano, ale nikdy se mi nepoštěstilo, kdežto tady s K. žijeme už téměř rok a přesto máme stále oči navrch hlavy. Jednou se dokonce stalo, že jsme se nemohli dostat do vlastního bytu, protože byl zámek zevnitř zadělaný řetězem. Proč? "Dělám důležitý sociologický pokus," vysvětlil po našem dostatečném vyvztekání irský spolubydlící a důležitě protočil panenky. Jaký pokus to ale byl, dodnes netuším.

Občas je život v Anglii super, občas jsme frustrovaní, někdy se nemůžeme přestat smát a někdy je to pořádný Kocourkov. Přesně tohle ale dělá z Londýna životní zkušenost, kterou bychom zřejmě jinde nezažili. A o to přece jde.

Autor: Šimon Sedlařík | pondělí 17.7.2017 9:00 | karma článku: 16.82 | přečteno: 769x

Další články blogera

Šimon Sedlařík

Gunners vs. Blues živě. Jak jsem si ve Wembley plnil sny

Poslední květnové pondělí se v Británii tradičně slaví jarní prázdniny, pravým národním svátkem se však letos stala sobota. Ve finále FA Cupu se totiž před rekordní návštěvou střetli velcí londýnští rivalové, Arsenal a Chelsea.

1.6.2017 v 9:05 | Karma článku: 13.09 | Přečteno: 452 | Diskuse

Šimon Sedlařík

Dobrý den, vítejte v sektě. Jak jsem kempoval v Kentu

Znáte to - občas vám šéf nabídne něco, čemu je těžké říci ne. Obzvláště tehdy, plyne-li pro vás z dané situace nějaká výhoda. A co teprve, když je zdarma! Plně hrazená noc pod hvězdami? Až jsem se radostí tetelil. A bylo proč...

27.5.2017 v 8:30 | Karma článku: 19.26 | Přečteno: 822 | Diskuse

Šimon Sedlařík

Deset atrakcí v Londýně, kde jste možná ještě nebyli

Pokud v brzké době plánujete výlet do Londýna, přičemž se vám nechce navštěvovat klasická místa jako London Eye nebo Madame Tussauds, zbystřete. Je zde totiž řada lákadel, která si zaslouží stejný, či možná ještě větší kredit.

19.5.2017 v 20:05 | Karma článku: 18.35 | Přečteno: 718 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Martin Orálek

Jak jsem těžil zlato v Ghaně 42

Nacházíme se u ghanského právníka a naším úkolem je změnit procentuální složení podílů jednotlivých vlastníků.

25.7.2017 v 15:19 | Karma článku: 9.61 | Přečteno: 302 | Diskuse

Libor O. Novotný

Víkend v Rusku (Carskoje Selo a Jantarová komnata)

Kdyby se hypoteticky našla ztracená Jantarová komnata, co se s ní bude dít dál? Bude vrácena na původní místo, když tam ji už dávno nahradila naprosto přesná kopie (zhotovená podle fotografií), tedy vlastně druhý originál?

24.7.2017 v 15:00 | Karma článku: 23.97 | Přečteno: 569 | Diskuse

Dominika Hatzelová

Portugalsko II, kafíčko a sport

Žádný spěch, hlavně klídek. Káva k snídani, obědu i večeři a dlouhé noci plné mejdanů, to je Portugalsko.

24.7.2017 v 11:07 | Karma článku: 10.70 | Přečteno: 330 | Diskuse

Milan Zajíc

Alpské kroupy v akci

Většinou jsem dávám optimistické fotografie z hor. Dnes to ale budou trochu jiné záběry. Nebudou na nich krásné kopce, ale pouze nížina ....... po krupobití, které tady včera proběhlo.

24.7.2017 v 9:07 | Karma článku: 7.49 | Přečteno: 309 | Diskuse

Eva Hauserová

S malým Felixem do Kadaně

Vůbec poprvé jsem se se svým vnoučkem vypravila na dvoudenní výlet. Užila jsem si to a doufám, že on taky!

24.7.2017 v 8:29 | Karma článku: 8.56 | Přečteno: 296 | Diskuse
Počet článků 7 Celková karma 16.88 Průměrná čtenost 725

Začínající publicista, basketbalista a sběratel fantasy knih a her žijící (momentálně!) v zahraničí.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.