Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dobrý den, vítejte v sektě. Jak jsem kempoval v Kentu

27. 05. 2017 8:30:00
Znáte to - občas vám šéf nabídne něco, čemu je těžké říci ne. Obzvláště tehdy, plyne-li pro vás z dané situace nějaká výhoda. A co teprve, když je zdarma! Plně hrazená noc pod hvězdami? Až jsem se radostí tetelil. A bylo proč...

Na dvoudenní dobrodružství jsem vyrazil v jedno sychravé úterní ráno z londýnského nádraží Victoria. Mí kolegové jej nazvali "školení zaměstnanců ve spárech divočiny", člověk by tedy očekával náročné semináře či zkoušky na způsob Boyardu. Nejdivočejší okamžik se však paradoxně stal ještě ve vlaku. Stejnou cestou totiž jelo asi sedm typických anglických gentlemanů v drahých oblecích. Při cestě ven jsem jednoho z nich přimáčkl batohem k oknu, samozřejmě nikoli úmyslně, načež všichni ostatní ihned vytáhli kapesníčky, které si každý správný gentleman veze v náprsní kapse, a začali pohoršeného kolegu oprašovat. Na saku, na límečku, na temeni. Asi jsem tedy působil velice špinavě, pravda však byla taková, že výlet teprve začínal.

Byl jsem samozřejmě lehce nervózní, a to nejen proto, že jsem měl být mezi rozpálenými táborníky jediný cizinec. Vzpomínka na to, jak jsme se vloni pokoušeli postavit stan s K. u ní na zahradě, stále nepřebolela. Její táta před nás totiž položil balík se slovy "tak se ukažte", přičemž jsem několik dlouhých následujících minut (možná hodin) nervózně strkal veškeré podpěry a tyčky na místa, kde se nic strkat nemělo, zatímco mě pozorně sledoval asi jako kobra králíka. Doufal jsem tedy aspoň v to, že zde se přinejhorším ztratím v davu.

Na nádraží v Maidstone mě vyzvedli vedoucí kurzu, Andrew a Sam. Milí chlapíci, leč v ničem si nezadali s fanaticky nadšenými prodejci, které jsem podrobně popisoval už v minulých článcích. "Nazdar, kamaráde! Tak už jsi taky tady! Kluci se na ty dva dny hrozně těší, počítáme, že se nám po nich prodejnost zvedne alespoň o krásná dvě procenta, protože vás vycvičíme, to budeš koukat, pak budeš v obchodě hvězda a tvoje procento poroste," jali se popisovat atraktivní výhody výletu. Škoda, že já jsem plusy viděl úplně jinde. Nejprve bych měl zmínit jídlo zadarmo, což znamenalo nejen obědy a večeře, ale rovněž i proplacenou útratu večer v hospodě. To je, myslím si, velice slušný benefit. Pak taky to, že se konečně podívám trošku do přírody. Procento produktů v košíku, procenta prodaných stanů a další podobně vzrušující statistiky jsem však opravdu příliš nesledoval.

Hned poté, co jsme dojeli na místo, jsem se rozhlédl a začal analyzovat. Pouhých deset minut mi stačilo k tomu, abych mezi dvaceti kolegy z různých koutů Anglie rozpoznal tři naprosto odlišné skupiny lidí.

První z nich byl nazval sběratelé. Představte si chlápka, který na sraz přijel ve firemním triku a firemních kalhotách, suverénně vysedne z auta a nasadí si firemní sluneční brýle alá firemní James Bond. Vyzvedne si z kufru firemní tašku, ve které má další firemní kalhoty, firemní nádobí či vlastní stan, načež si sedne na svou firemní rozkládací židli a rozhlíží se, jestli náhodou někdo okolo nemá něco, co si ještě nepořídil. Pokud ano, nervózně vytáhne firemní notýsek a firemní propiskou si zapíše přesné parametry, aby si to o chvíli později mohl bez otálení objednat. K obědu si ohřívá firemní hotová jídla na firemním rozkládacím vařiči... Myslím, že už chápete. Tito lidé žili svůj sen, což je samozřejmě skvělé, ale přece jen trochu smutné. Znamená to život v neustálém stresu - co když má, kupříkladu, tenhle mladý hejsek nové firemní triko a ke mně se ještě nedostalo?!

Kdysi jsme jednoho takového měli i na střední škole. Snad každý ho znal jen pod jménem Panasonic, a to proto, že veškerý jeho majetek od pantoflí až po klíčenku hrdě nesl jméno zmíněné firmy. Fajn kluk, i když trošku agresivní - co si pamatuji, tak stejně jako Ferrari šel z nuly do plné agrese za méně než půl vteřiny, až se mu vlasy křivily. A to třeba jen proto, že se mu v tašce rozpůlil pečlivě nakrájený chleba. No nic, zaplašme nostalgické vzpomínky.

Skupinu druhou tvoří statistici. Do rozhovoru s těmito maníky jsem se nikdy příliš nehrnul, znamenalo by to totiž oprášit matematické znalosti, které nemám. Vyslechl jsem však jeden takový opodál, přičemž se ho pokusím interpretovat.

Statistik: "Už jsi viděl ten nový fialový spacák na trhu?"

Chudák: "Neviděl, jaký je?"

Statistik: "Neviděl?! Má komfortní zónu přesně o dvě třetiny vyšší než ten poslední, přičemž v extrému můžeš být i více než dvojnásobnou dobu, než doposud. Je plněný nejjemnějším peřím, což jej dělá nejlehčím produktem svého typu od roku 2011."

Chudák: "V extrému můžu být co?"

Statistik: "Můžeš spát, nebo jen tak ležet a jen s jednou vrstvou oblečení a klidně o téměř padesát procent delší dobu, než jsi byl zvyklý. Spacák s takovou hřejivou kapacitou zde nebyl, pokud se nepletu, od roku 2013. Pokud bys i tak cítil chlad, můžeš přidat jednu extra spacákovou vložku, která by měla teplo navýšit až o devět procent, někdy až o třináct."

Chudák: "Hm..."

Statistik: "Skvělé, že? A to přitom nemám jen tak z nějakého zdroje, ale kromě firemního bulletinu to uvádí i šest z dalších podobně zaměřených organizací či webové stránky výrobce. Však jsem ty informace také hledal několik dní!"

Chudák: "Už musím jít."

Statistik: "Jasný, rád tě zase uvidím později, kamaráde!"

Se statistiky si nic nezačínejte, můžete totiž skončit ve smyčce, jež reprezentuje nekonečno. To je něco, co si člověk z matiky většinou pamatuje. A to nechcete. Taky jsem se jim snažil po celou dobu pobytu vyhýbat, užiteční jsou totiž jen v případech, kdy se s davem zkrátka a bez pardonu svézt chcete. Tedy v hodinách fyziky, pracovních workshopech či tehdy, když se vám prostě nechce mluvit.

Třetí skupina byla různorodá, patřili do ní totiž všichni ostatní. Nominaci by obdrželi metalista, který se hlásil ke všemu, jen ne ke stanům, které "prý jsou stejně na nic, vole, absolutně nedůležité, prostě jenom komerční stejně jako celá společnost", dále Ed, který suverénně hlásal filozofické citáty po celou dobu pobytu, ale o spacácích nevěděl zhola nic, Rob, co všem tvrdil, že trpí předčasnou plešatostí v sedmnácti letech, a pak nějací kluci, o nichž jsem k jejich dobru nezjistil nic. A samozřejmě všichni nadšení vedoucí. A já.

Mimochodem, onen metalista nosil podivné triko pouze s jedním rukávem a odhalenou ruku pražící slunce samozřejmě nešetřilo. Když si večer zmíněný svršek svlékl, naskytl se bohulibý obraz - představte si kuře, které dáte do trouby, ale opeče se vám jen jedno křídlo. Když si pak ruku volně položil vedle těla, vypadal jako státní symbol našich severních sousedů. Takže až vám jednou někdo řekne "spálil se do polské vlajky", alespoň víte, kde má rčení kořeny.

Celkově se nejednalo o nic až tak úplně zajímavého, pokud tedy nejste blázni do kempování. Bylo třeba postavit během dvou dní nějakých šedesát stanů, připravit k nim cedule a absolvovat o každém z nich přednášku. Klasika. Skutečná lahoda však navštívila naše ležení až v podobě pána, který měl referovat o spacích pytlech. Očekával jsem nudné představení, ale nakonec jsem byl nadšený. Tohle byla regulérní "stand up comedy".

"Takže přátelé," začal usměvavý kazatel, který se kvůli vlastní hlasitosti potil jako Petr Novotný v Dobrotách, a přehodil si ležérně jeden ze spacáků přes rameno. "Absolvoval jsem k vám tady cestu až z dalekého Colchesteru, abych vám povykládal něco o spacácích. Protože kdo si umí užít spacáky, je labužník. Kdo o nich ví, je expert. Ale kdo je na základě vědomostí prodá, to je sakra šampión," hulákala postavička, zatímco spacáky nepolíbené publikum ani nedutalo. Tak tohle je borec.

"Totiž, abyste rozuměli, já se specializuji pouze na ultralehké spacáky. Takové, které ani necítíte, že je máte v batohu. Rozumíte?" zařval, až jsme nadskočili, protože se každý stále ještě soustředil na vstřebání předchozí motivační formule. "Jasně." opáčil jeden ze statistiků v první řadě, samozřejmě už předem dokonale seznámen se všemi modely, o nichž dnes měla být řeč.

"Výborně. Tak heleďte, třeba tenhle. Odpuzuje vlhkost, má dvojitou vrstvu, je plněný jemnou husičkou a byl vytvořen do perfektního tvaru mumie," konstatoval dále spacákový guru, zatímco během svého výkladu každé slovo provázel názorným divadlem. "Je dokonce tak lehký, že si jej můžete vzít kamkoli chcete a neucítíte jej. Já osobně bych si ho mohl pověsit kamkoliv, dokonce i na tělo, a neměl bych ani páru, že tam je. Chcete to vidět?"

"Haha, to si piš," liboval jsem si nahlas, protože jsem měl předtuchu extrémně groteskní podívané. To bylo poprvé ze dvou případů, kdy můj hlas zaduněl jako ozvěna, protože pozorovatelé v prvních řadách plnili notýsky a libidem statistiků otřáslo zmatení - co je tohle za atribut, když nebyl nikde napsaný? Pokud si pamatujete scénky Kaisera a Lábuse: "Takže jakmile něco nevyčtete z nějaké encyklopedie..."

"No tak se dívejte. Spacák je zabalený v ochranném obalu, jo. Pevně zavřený, šňůra přitažena. A já si ho teď, podívejte se dobře, přátelé, pověsím za ucho," pokračovala demonstrace zázraku moderního táboření. To mě zklamalo, protože od takového pomatence jsem čekal trošku větší odvaz. I přesto mě však pohled na borce, kterému visí z každého ucha spacák, zatímco se snaží držet balanc jako artista, naplnil nebývalým štěstím. Rozhlédl jsem se kolem, abych zkontroloval, že všichni ostatní se baví alespoň tak, jako já. Nikoliv.

"Wow..."

"Neuvěřitelné..."

"Okamžitě objednávám..."

"A jak elegantní provedení..."

"Tohle tedy nikde nepsali..."

"Skvělé..."

"Fantazie..."

"A kde to má technické parametry?" naplnily místnost výkřiky obdivu či nedůvěry, které se asi o minutu později proměnily v potlesk. Vážně, ti lidé téměř skákali radostí nad obyčejným spacím pytlem. Jako kdyby právě vedoucí sekty skončil s duchaplným projevem, který všem okolo úplně změnil obzory a překopal žebříčky hodnot. "A tohle je, přátelé, to nejlepší co máme! Dobrý den, vítejte v jednadvacátém století," téměř se klaněl hlavní hrdina. Jako by tím říkal: tady je má práce dokončena...

Mluvil jsem o tom, že celkem dvakrát jsem zůstal během svého projevu osamocen. Podruhé se tak stalo večer, kdy jsme si v nedaleké hospodě všichni objednávali večeři, jejíž obrázek můžete vidět výše. Tehdy se dostalo i na bezstarostné klábosení. Byla to příležitost se trošku uvolnit - firemní brýle pozorovatelů tak už byly dávno v pouzdrech, statistici se při druhém pivu začali plést v přesnosti svých zjištění. Zkrátka idylka.

Dostal jsem se do rohu, kde seděla jedna postarší a velice milá paní z Newcastlu a vedle ní dva výrostci z Londýna. Společnost doplňoval chlapec z Walesu. Témata rozhovoru byla veskrze žoviální - od izolací, průměrů, užitečnosti, tepelných faktorů, velikostí a dalších čísel týkajících se stanů a spacáků se po osmělení naše parta dostala i k životu v Anglii, cestování, koníčkům a podobně. Nechával jsem ostatní vyprávět a se zalíbením usrkával svůj ovocný cider, nicméně zhruba po jeho půli jsem pocítil, že bych se měl zapojit. Skočil jsem zrovna do konverzace o nejnovějších rodinných stanech, takže zpětně můžu hodnotit, že na rozdíl ode mě alkohol už u ostatních asi vyprchával.

"Hele, a co říkáte na Chelsea? Celkem dobře to zametli, ne?" zakřičel jsem vesele do debaty. Téměř u celého stolu se najednou rozhostilo hrobové ticho, zhruba asi jako kdybych řekl "prodávám své dítě, kdo ho chce" nebo "pane, svou matku jste líbal vy". Cítil jsem se divně, ale jen tak napůl.

"Jakou Chelsea myslíš? Jako myslíš tu zpěvačku? Anebo princeznu? Protože Williamovi se narodila před pár lety, ale jmenuje se Charlotte," opáčil mi chladně John, jeden z vedoucích celého projektu, kterému začali přizvukovat i ostatní. "Anebo o čem to tady vykládáš?"

Není přece možné, že to nikomu z těch lidí nedošlo. Ale asi fakt je. "No... Já jsem myslel fotbal, víte. Chelsea před několika dny vyhrála titul, Tottenham skončil druhý... Fotbal, rozumíte?" zamával jsem rukama. Zdálo se mi, že jsem se právě propadl do země Fantazie jako Bastian. Jsem v Anglii, kolébce fotbalu, sedím u stolu s asi pětadvaceti lidmi, z nichž většinu tvoří chlapi, a oni mi nerozumí, když mluvím o Chelsea. To je jako kdybyste přišli k řezníkovi a on nechápal, cože to je to vepřové.

"Jéžiš, fotbal. No jo, tak to vůbec nevím, chlapče, nás zajímají jen důležité věci," poklepal mi John na rameno, přičemž se ode mě pohledy pomalu začaly odvracet a moje faux pas bylo za chvilku zapomenuto. Ostatní se zabrali zpátky do svých polemik o stan roku 2017 a já jsem se cítil nesmírně hloupě. Rychle jsem tedy dopil svůj cider a odebral se na kutě.

Poslední věcí, která nás druhý den čekala, byl tzv. koučink. Tedy tlačenka informací, abychom mohli to vše, co vidíme a uvidíme, pěkně referovat ostatním ve svých obchodech. Proč ne, aspoň to budou vědět všichni, shodli jsme se. Jenže ouha, stejně jako v obalu s brambůrky jsme ani tady nenašli to, v co jsme doufali. A to těch čipsů vždycky je alespoň půlka. Naše setkání mělo být shrnutím obou dnů a upřesněním neupřesněného, nakonec z něj však pořadatel vytěžil pravý psychologický brainstorming.

"Pamatujte si, zákazník je váš kamarád. Přichází jako cizinec, udělejte si z něj tedy přítele. Vše se odvíjí od laskavého prvního pozdravu, upřímného očního kontaktu, pevného stisku ruky. Poslouchejte zákazníka, jako kdyby byl váš otec, mluvte s ním, jako by to byla vaše matka," tvrdil nám pomalu a zřetelně chlápek s podivným úsměvem. Připomnělo mi to trošku Orwella a 1984, proto jsem po očku sledoval, jestli se někde neozve rovněž i Velký bratr. "Jakmile bude zákazník odcházet, rozlučte se s ním, vytvořte si přítele a zákazníka do života. Odneste mu zboží do auta, požádejte jej, aby vám zaslal pohlednici, cokoliv. Musíme jej vidět znovu!" V té chvíli jsem, jako obvykle, vypnul. Aby mi někdo v práci přikazoval, jak si mám vybírat kamarády, tak to už je trochu i za hranou srandy.

Pak nastoupil na krátkou epizodu vedoucí John. "Předejte všechny informace lidem ve svých obchodech, brzy budeme kontrolovat, zdali jste tak učinili. Věříme, že jste tady nalezli nové vědomosti, které okamžitě uplatníte. Dejte se všanc, budou větší zisky. Budou-li větší zisky, budete mít dokonce placenou dovolenou," oznámil nám s nadšením hlavní mudrc, přičemž ho ostatní poslouchali... No opravdu. Jako kdyby právě on byl jejich otec.

Za čtvrthodinu jsem si sbalil batoh, chvatně se rozloučil s dvěma lidmi, které jsem potkal po cestě do stanu, a utíkal na nádraží, až se za mnou prášilo. Po cestě zpátky jsem přemítal, jak tohle může někomu přijít normální, a znovu jsem si opakoval, jak zlaté Česko doopravdy je. Ještě jednou jsem si připomněl i fakt, že jako zkušenost je tahle bláznivina doslova k nezaplacení. Co nás po tomhle může překvapit?

Na Victorii jsem dojel o hodinu a půl později, sedl na metro a za chvíli byl doma. "Ty jo, tahle dvoudenní sranda byla přesně o dva dny delší, než bylo třeba," vykládal jsem K., zatímco jsem přemýšlel, že o stanech a spacácích jsem se sice až zas tak moc nedozvěděl, ale přehlídka to i přesto byla náramná. Uvidíme, co mě čeká příště.

A ještě bych měl dodat to, k čemu jsem v hospodě nedostal šanci. Z Chelsea úplně nadšený nejsem. V Anglii jsem přál vždycky Arsenalu. Tak snad dnes večer ve finále FA Cupu!

Autor: Šimon Sedlařík | sobota 27.5.2017 8:30 | karma článku: 19.26 | přečteno: 822x

Další články blogera

Šimon Sedlařík

Jiný kraj, jiný mrav. Když Portugalec lítá v sukni a Pákistánec miluje vepřové

Jakmile jsem opustil svou ostravskou ulitu, udivilo mě, kolik výstředníků lze v Londýně potkat. I díky tomu vzaly všechny mé předsudky rychle za své. Příklad? Pokud by mi teď někdo nabídl sukni na prodej, beru ji. Nikdy nevíte.

17.7.2017 v 9:00 | Karma článku: 16.83 | Přečteno: 785 | Diskuse

Šimon Sedlařík

Gunners vs. Blues živě. Jak jsem si ve Wembley plnil sny

Poslední květnové pondělí se v Británii tradičně slaví jarní prázdniny, pravým národním svátkem se však letos stala sobota. Ve finále FA Cupu se totiž před rekordní návštěvou střetli velcí londýnští rivalové, Arsenal a Chelsea.

1.6.2017 v 9:05 | Karma článku: 13.10 | Přečteno: 453 | Diskuse

Šimon Sedlařík

Deset atrakcí v Londýně, kde jste možná ještě nebyli

Pokud v brzké době plánujete výlet do Londýna, přičemž se vám nechce navštěvovat klasická místa jako London Eye nebo Madame Tussauds, zbystřete. Je zde totiž řada lákadel, která si zaslouží stejný, či možná ještě větší kredit.

19.5.2017 v 20:05 | Karma článku: 18.36 | Přečteno: 722 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Marek Síbrt

Příklad z cest: Jak pracujeme se svým potenciálem?

Jaké myšlenky vás napadnou a pronásledují, když cestujete po českých dálnicích poté, co jste se vrátili ze severovýchodní Evropy - z bývalých států Svazu sovětských socialistických republik. A proč je vám z toho smutno.

28.7.2017 v 19:30 | Karma článku: 10.87 | Přečteno: 213 | Diskuse

Vladimír Hauk

Táta v říši středu 2 – Usměvavá Sunny mě ulovila u čínské zdi

"Ahoj, já jsem Sunny. Chceš vidět první pilíř velké čínské zdi? Já tě tam dovedu“. Přinesla mi sushi a tradiční čínský nápoj. „Máme taky beer bar s vlastním pivem“. Zbystřil jsem. Čínský minipivovar? To prolomilo všechny ledy.

28.7.2017 v 8:28 | Karma článku: 17.28 | Přečteno: 244 | Diskuse

Damir Solak

Letní škola obchodního práva v Lublani

Můj blog se pomalu začíná spíš měnit v takový cestovní deníček a dnes jej obohatím o další článek. Tentokrát to bude shrnutí z letní obchodního práva v hlavním městě Slovinska.

27.7.2017 v 20:56 | Karma článku: 4.89 | Přečteno: 172 | Diskuse

Stanislav Wiener

Zemětřesení na Kosu 2017 na vlastní kůži

Na letošní dovolenou jsme se všichni hrozně těšili. V kufru vše možné včetně léků na všechny možné neduhy. Byli jsme připraveni na průjem, zvracení, horečky... Ani ve snu nás ale nenapadlo, že zažijeme zemětřesení.

27.7.2017 v 9:40 | Karma článku: 25.13 | Přečteno: 823 | Diskuse

Aleš Gill

Podněstří - poslední sovětská republika

Kdybych si měl tipnout turisty nejméně navštěvovaný stát Evropy, asi bych zvolil Moldávii. A právě Moldávie skrývá poslední evropskou baštu sovětů, srpů a kladiv: Podněstří. Ruskem podporovanou Podněsterskou Moldavskou Republiku.

26.7.2017 v 8:03 | Karma článku: 18.21 | Přečteno: 822 | Diskuse
Počet článků 7 Celková karma 16.39 Průměrná čtenost 729

Začínající publicista, basketbalista a sběratel fantasy knih a her žijící (momentálně!) v zahraničí.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.