Gunners vs. Blues živě. Jak jsem si ve Wembley plnil sny

Poslední květnové pondělí se v Británii tradičně slaví jarní prázdniny, pravým národním svátkem se však letos stala sobota. Ve finále FA Cupu se totiž před rekordní návštěvou střetli velcí londýnští rivalové, Arsenal a Chelsea.

Gunners vs. Blues. Arséne Wenger vs. Antonio Conte. Traditional History Class vs. Pride of London. Sestava zklamaných vs. novopečený mistr. A tak bych mohl pokračovat. Jestliže každý zápas obou fotbalových superznaček přitahuje pozornost, vzájemný duel je vždy a bez diskuse nadřazen všemu ostatnímu. Většina permanentek na ligové zápasy obou klubů se dědí, některé lístky jsou zamluveny i půl roku dopředu.

Vítejte v Londýně, kde skutečná podpora komukoli ze zmíněných neznamená jen jít na fotbal. Znamená to žít v jejich stylu.

V pátek ráno mi zvoní telefon. Volá mi Steve, kamarád z týmu: "Zdar, dostal jsem v práci VIP lístky na finále FA Cupu. Máš v sobotu čas? Bude to sranda." Neváhal jsem ani minutu, kolikrát za život se taková šance naskytne?

Moje dobrodružství tedy začíná v sobotu po třetí hodině na Metropolitan Line známého dopravního uzlu King's Cross. Vyhlížím vlak, který mě má zavézt na Wembley Park. Spolu se mnou už zde čeká asi pět set příznivců Arsenalu, kteří se v dobré náladě těší na fotbalový svátek stejně jako já. "We all follow the Arsenal," rozléhá se sborově nástupištěm. Než během následujících dvaceti minut dojedeme na místo, uslyším ještě Ooh, to be a Gooner, Na Na Na Giroud, There's only one Arséne Wenger nebo nejznámější We are the Arsenal, we are the best. Něco podobného jsem v životě neviděl a jsem nadšený.

Když se konečně dostanu z přeplněného metra, naskytne se mi úchvatný pohled na samotné Wembley. Nejdražší stadion v historii evropského sportu, který v minulosti hostil kromě finále Ligy mistrů také hvězdy jako Madonna, Coldplay, AC/DC, The Killers či nedávno souboj mezi boxerskými esy Joshuou a Klitschkem, právě otevřel své brány a dovnitř začínají proudit davy fanoušků. Vlevo míří příznivci Gunners, napravo se valí modrá vlna. Ačkoli jsou obě strany odděleny policisty, nikde neuvidíte ani náznak konfliktu. Oba tábory se přátelsky hecují, škodolibě syčí, když protivník zpívá chorál svých oblíbenců, ale tím veškerá nevole končí. Nejednou rovněž míjím skupinky lidí, které se nechávají na památku vyfotit společně, ať už nosí rudé, nebo modré barvy. Pivo a fotbal zkrátka spojují dohromady. Člověka tohle nutí zamyslet se, proč si takhle lidé nemohou užívat zápasy všude ve světě...

Poté, co u hlavního vchodu nacházím všechny kamarády, se kterými se mám sejít, dostávám lístek a po chvíli můžeme vyrazit dovnitř. Je zhruba kolem tři čtvrti na čtyři, tedy stále více než hodina a půl do výkopu. Vypadá to, že lidé proudí od stanice ke stadionu bez ustání, nicméně ta hlavní vlna prý má teprve dorazit. Zeptám se tedy, jestli bychom neměli jít raději hned, abychom se vyhnuli frontám. "Klídek, uklidni se. Teď něco uvidíš, budeš koukat. Ta vstupenka, kterou jsi dostal, má totiž hodnotu zhruba dva a půl tisíce liber," vyráží mi dech Steve a s mrknutím prochází turniketem bez čekání. Tak s tímhle jsem vážně nepočítal. Můj vstup se lehce protáhne - nemohl jsem doma najít obal od kamery, a tak můj černý mikroténový sáček právem budí podezření. Když se však nechám prohledat, ochranka usoudí, že jsem jen neškodný zapomnětlivý mladík, a konečně můžu dovnitř.

Většina fanoušků míří spodem ke stánkům, my jedeme nahoru po eskalátorech. Míjíme vystavené historické dresy anglické reprezentace, prosklené restaurace, desítky hostesek a číšníků, kteří se předhánějí v tom, aby náročné klientele vyhověli... A ano, my za okamžik (a po další kontrole) vejdeme do toho nejdražšího klubu na stadionu, jenž je honosně pojmenován po mistru světa z roku 1966, legendě West Hamu United a jedné z nejvýraznějších postav historie anglického fotbalu - The Bobby Moore. Netřeba asi dodávat, že se zrovna tvářím jako Alenka v říši divů. Ještě včera ráno jsem se chystal, že strávím sobotu v práci, abych se nyní usazoval mezi smetánku britské metropole.

Zatímco se rozhlížím a přemýšlím, kdo ze zdejších lidí má asi nejdražší oblek, číšník k našemu stolu přináší víno, jídelní lístky a pamětní předměty, které si poté samozřejmě můžeme odnést. Je to průkazka klubu pro dnešní den, vlaječka obou soupeřů a hlavně kniha, speciálně vytvořená pro členy TBM k dnešnímu duelu. Obsahuje historii FA Cupu, obou rivalů, vzájemných zápasů, prognózy expertů, medailonek každého hráče, tipy novinářů, hodnocení dosavadního průběhu sezóny... Zkrátka vše, na co si vzpomenete.

Poté, co skončíme s předkrmem, který má pravděpodobně vyšší hodnotu než všechno jídlo pro mě samotného na celý týden, se přináší polévky. Vyberu si hráškovou s mořskými plody a zeleninou, o níž jsem nikdy neslyšel. Do třetice mi číšník přináší to nejjemnější hovězí maso, jaké jsem kdy jedl, s omáčkou a kaviárem. V nabídce je dále asi šedesát druhů piva, neméně vín, limonády, horké nápoje či sladkosti. U každého stolu stojí dva číšníci, kteří jsou zde pro plnění jakýchkoli rozmarů, které byste mohli mít. Musím se přiznat, že právě se mnou jeden z nich strávil asi nejvíce času, protože z tolika příborů, které jsme na stole měli, jsem netušil, na co použít který. Zpětně se až musím obdivovat jeho trpělivosti, ačkoli za těch pár minut veselí lidí okolo mě to asi stálo.

Zhruba dvacet minut do výkopu konečně vycházíme na svá místa. I zde je všechno uspořádáno tak, abychom se nikde nezdržovali, a za chvíli už sedíme pravděpodobně na těch nejlepších sedadlech, která jsou k dostání. Krásně jde vidět, jak je stadion rozdělen na dvě rovnoměrné poloviny - levá je pokryta červenou barvou, pravá patří modrým. Kapacita stadionu je tak obrovská, že fanoušky naproti v nejvyšších patrech zkrátka nevidím. Na hřišti se mezitím shromažďuje živá kapela, organizují děti, které mají fotbalisty doprovodit k nástupu, či se prochází vévoda z Cambridge, jenž má po dnešním střetnutí předávat pohár vítězům. A chvíle, na kterou čeká bezmála devadesát tisíc diváků, nastává.

Základní jedenáctky nastupují na trávník. Chelsea vede Gary Cahill, v čele Gunners jde Per Mertesacker. Vytáhlý Němec, jenž v Arsenalu působí od roku 2011, odehrál vinou zranění v dosavadním ročníku pouze 37 minut a nad jeho startem visely až do poslední chvíle otazníky. Vzhledem k tomu, že Arséne Wenger postrádá téměř celou obrannou řadu, však nemá na výběr. Dokáže svému týmu pomoci k záchraně ne zrovna vydařené sezóny?

"Ramsey, Welbeck, Ospina..," předříkávám si polohlasem, zatímco hukot na tribunách se zvyšuje. "Sánchez! Panebože, Sánchez," křičím kolem sebe, zatímco nespouštím oči z "malého velkého muže" chilské reprezentace. Ten Sánchez, který stejně jako Wenger možná bojuje za Arsenal naposledy, ten Sánchez, jenž je třetím nejdražším hráčem klubové historie. Obě esa, za něž klub z Highbury zaplatil v minulosti ještě více, Granit Xhaka a Mesut Özil, dnes samozřejmě vybíhají po jeho boku.

Ten Sánchez, kterého The Evening Standard den před utkáním prohlásil za jednoho z mála hráčů v Premier League, kteří mohou tvořit viditelný rozdíl na hřišti pouze svou přítomností.

Rovněž Chelsea vysílá na hřiště to nejlepší, co má k dispozici. Nechybí David Luiz, Eden Hazard, Diego Costa či Victor Moses. Novopečení mistři, o kterých stejný deník napsal: "Největší soupeř Chelsea budou to odpoledne oni sami. Tedy alespoň tehdy, pokud si budou myslet, že double získají snadno..." 

Mimochodem, Victora Mosese čeká pořádně nabitý víkend. Dnes nastupuje v bitvě o Londýn, zítra po poledni se žení. Bere si dlouholetou přítelkyni, s níž má syny Brentleyho a Nyaha.

Jen na lavičce začínají John Terry, Cesc Fabregas nebo Willian, je ale zřejmé, že někdo z nich do hry v průběhu určitě naskočí. Fanoušci budou zvědaví především na prvně jmenovaného - Terry se totiž ve 26. minutě posledního domácího zápasu se Sunderlandem nechal vystřídat a ze hřiště odcházel dlouho a za velkých ovací. Pravděpodobně naposledy. "Vůbec mě to nezajímá, to mi věřte," odsekl na kritiku protáhlého loučení s klubem. Je tohle hořká poslední kapitola dvaadvacetiletého příběhu ze Stamford Bridge?

Skoro až těžko uvěřit, že John Terry je ve službách Chelsea od roku 1998, tedy od doby, co mně bylo sedm let, čeští hokejisté vyhráli Nagano a na internetu byl poprvé spuštěn vyhledávač Google. Úctyhodné.

Ale zpátky na trávník. Po nastoupení obou jedenáctek, které efektně doprovázely ohňostroje a bubnování kapelníků, se i na lavičkách seřazují všichni náhradníci a realizační týmy. Arséne Wenger dnes zvolil bílou košili a vínovou kravatu, Antonio Conte zůstává v černém saku. Mezi náhradníky Gunners samozřejmě stojí i Petr Čech. Už dříve bylo jasně dáno, kdo bude chytat finále, stejně mě ale zamrzí, že českou hvězdu neuvidím naživo.

Během minuty stojí na nohou i všichni fanoušci a pořadatel oznamuje, že za okamžik zazní národní hymna. Většina Britů je nesmírně patriotická, a tak se následně celý stadión drží za srdce a zpívá s Emily Haig. Britská zpěvačka, která vloni stihla zazpívat i před ragbyovým 4 Nations, je v Anglii díky svému sopránu vysoce populární a v samotném Wembley se letos objevuje už poněkolikáté. Atmosféra je výborná, ale to stále nic není oproti tomu, co má přijít v dalších sekundách.

Po skončení hymny zazní mohutný potlesk, po němž pořadatel vyzývá k minutě ticha k uctění památky obětí teroristického útoku v Manchesteru. "No matter what happens, football stands together. Remember that. Football stands together." Rozhodčí foukne do píšťalky a téměř devadesát tisíc lidí stojí absolutně bez pohnutí. Z ticha, které nastalo, mám husí kůži. Nepohne se doslova ani lísteček. Všichni jako jeden muž hledí do středového kruhu a přemýšlejí. Je jedno, co se stane, fotbal je prostě fotbal a ten nám nikdo nevezme. Pokud bych si měl vybrat oblíbený okamžik z celého dne, je to právě teď.

Stadion znovu zaduní potleskem tisíců rukou. A nyní už je čas na hlavní chod - vše je připraveno, očekávané finále FA Cupu 2017 může začít.

K první půli asi následující - hodnocení zní vágně, ale na hřišti je opravdu vidět jen jedno mužstvo. Byť první gól Sáncheze z mého pohledu neměl platit (nejen, že byl Ramsey v ofsajdu, Alexis také údajně zahrál rukou), Gunners jsou lepší ve všech směrech. A to i kdyby se stále hrálo bez branek. Neustálá snaha o útočení, mnohem propracovanější kombinace, několik dalších gólovek (Ramsey, Welbeck), daleko silnější chuť do hry. Zkrátka hlad po vítězství, tak, jak to má ve finále vypadat. Pokud bych Premier League vůbec nesledoval, těžko by mi v tu chvíli někdo namluvil, že tým, který se po letech nedostal do první čtyřky, s naprostou lehkostí přehrává mistra s třiceti výhrami.

Blues oproti tomu působí absolutně bez šťávy. Přihrávky buď nenachází adresáty, anebo se k nim Hazard a spol. díky výbornému ataku mužů v červeném ani nedostanou. Costa se vepředu neustále rozčiluje, protože i přesto, že je aktivní a chce si chodit do šancí, míče prostě nemá. Když už centr dvakrát za poločas dostane, přichází okamžité zdvojení a ztráta. O Pedrovi třeba ani nevím, že je na hřišti. Jediní hráči Chelsea, kteří zatím snesou přísnější měřítko, jsou Alonso a Kante, jinak je dojem ze hry týmu při nejlepší snaze smíšený. "Největší soupeř Chelsea budou to odpoledne oni sami..." vzpomněl jsem si, když v pauze přicházím zpět do restaurace. A musím dát, alespoň prozatím, zmíněné prognóze za pravdu.

Když se vrátím ke stolu, čeká mě úchvatný pohled: na každém talíři je dezert, který jsme si všichni objednali dříve před utkáním. Spolu s ním jsou připraveny dvě sklenice nápojů a zmrzlina. Rozhodl jsem se, že celé dnešní odpoledne zasvětím fotbalu, a tak po chvíli zakrojím do čokoládového dortu ve tvaru kopačky, který je plněný lesním ovocem. Prvotřídní zákusek doplňuje jahodová zmrzlina a později jablečný džus. Ačkoli jsem plný dojmů z dosavadního průběhu utkání, na nějaké hodnocení s kolegy zkrátka není čas.

Seznámím se však v rychlosti s Markem, bývalým basketbalistou, kterého se ptám, jestli ještě hraje. "Člověče, podívej se na mě. Mám sto čtyřicet sedm kilo, kamaráde. Až shodím alespoň třicet, určitě si dojdu zahrát i s vámi," slibuje se smíchem. 

Mám pocit, že sedím na židli teprve tři minuty, když sálem zazní: omlouváme se za vyrušení, ale druhá půle právě začala. Julien, jehož bratr Philippe mimochodem za Arsenal v letech 2003-2010 nastupoval, ještě stihne kelímek zmrzliny zastrčit do kapsy. "Na později," mrká na mě a už zástupem gentlemanů v oblecích míříme zpátky na tribunu.

Druhý poločas nabízí více vzruchu. Chelsea se snaží tlačit, ví, že čas se krátí, ale téměř bezchybná defenzíva Gunners je stejně všude o krok dříve. Konečně však jde vidět chuť do hry i na druhé straně. V 68. minutě dochází při stoupajícím tlaku k momentu, který asi fanoušek Blues jen tak nezapomene. Victor Moses padá v pokutovém území po střetu s Alexem Oxladem-Chamblerlainem tak, že to vypadá na penaltu. Tím by se mohly šance vyrovnat. Se zatajeným dechem tedy čekáme, jestli hlavní sudí na značku pokutového kopu skutečně ukáže.

Anthony Taylor však namísto toho vytáhne druhou žlutou kartu, čímž pošle rozčileného nigerijského reprezentanta pod sprchy. Tribuny jsou v šoku.

Teprve druhý opakovaný záznam ukazuje, že zkušený arbitr nepochybil a obránce Arsenalu se Mosese vůbec nedotkl. Teatrální pád, který v mých očích prvně vypadal jako zákeřný faul zezadu, je tak právem "oceněn" podle zásluh. Uvědomím si, jak těžké asi musí být posuzovat takovou situaci a v takovém tlaku, a stejně jako rudé tribuny nalevo rozhodčímu zatleskám. Modrá vlna vpravo najednou úplně ztichla, protože je zřejmé, že v deseti se bude tlačit o dost hůř.

O osm minut později se však Costovi přece jen povede téměř nemožné, což vyvolává po delší době aplaus v kotli Chelsea a zápas je znovu otevřený. Blues v tu chvíli útočí v sedmi lidech, když vzadu nechávají pouze Cahilla s Luisem. Tady už není na co čekat.

Jenže za tři minuty přijde studená sprcha - při návratu do obrany se ukazuje, že právě ten jeden vyloučený hráč na hřišti chybí, a osamocený Aaron Ramsey proměňuje centr Oliviera Girouda. Třicetiletý francouzský virtuos se tak asistencí zapisuje do statistik jen minutu poté, co za Welbecka přišel na hřiště. Je jasné, že teď už si dá Arsenal mnohem větší pozor. Chelsea stojí před jen velmi těžko splnitelným úkolem.

V poslední desetiminutovce se žádný velký zázrak nekoná a oslabená sestava modrobílých zklamaně padá na trávník. Gunners mohou zaslouženě slavit! Ve 136. finále nejstarší fotbalové soutěže planety právě získali svůj třináctý titul. To je, mimochodem, nový rekord, o ten dosavadní se tým z Highbury dělil s Manchesterem United. Arséne Wenger se rovněž stává nejúspěšnějším manažerem turnajové historie, když si bude moci pohár potěžkat už posedmé.

Arsenal zachraňuje pokaženou sezónu ziskem alespoň jedné trofeje, čímž zároveň potvrzuje místo v základní skupině Evropské ligy pro ročník 2017/2018. Vzhledem k tomu, že vítěz FA Cupu se do soutěže kvalifikuje automaticky a nový šampión si své místo zajistil už v Premier League, zaujme jeho pozici Everton.

Poté, co se hráči s vedením dosyta vydovádí na trávníku, následuje předání trofeje a tradiční cesta okolo tribun. Fanoušci Chelsea v té době už dávno demonstrativně opustili centrum dění, jejich tým si však musí zmíněné kolečko "vytrpět" také. Nejprve vedení, pak i zklamaní hráči. Jakýsi škarohlíd popichuje Diega Costu, což skončí lehkým požduchováním a výměnou názorů, pořadatelé však konflikt ihned utnou a Chelsea tak míří přímo ze schodů kolem tribun do šaten. Je bezmála tři čtvrtě na osm večer a na řadě jsou Gunners.

Ti si prvně užívají potlesk a skandování tribun z ochozu, když si předávají pohár hráč po hráči, pózují a baví se, pak však rovněž slézají po železných schodech dolů a procházejí kolem nás. Nejprve jde Arséne Wenger, kterému už davy jakoby zapomněly veškeré letošní vroubky, usmívá se na celé kolo, mává, zdraví se s fanoušky. Poté jdou náhradníci, za nimi už s pohárem kráčí vysmátý Mesut Özil a zbytek vítězné sestavy. Jako poslední jde hrdina zápasu Alexis Sánchez, kterého před chvílí vyhlásili mužem zápasu.

Arsenal však ještě do šaten nejde, hráči vcházejí zpátky na trávník a míří pozdravit a poděkovat tribunám za brankou, které byly co do povzbuzování nejhlasitější. Radost si užívá především Per Mertesacker - tomu se ziskem trofeje dostalo alespoň částečného zadostiučinění po týdnech a týdnech utrpení, navíc je třeba dodat, že patřil bez diskuse k nejlepším hráčům vítězů. FA Cup drží v náručí už potřetí v kariéře. Chvíli nato se fotí týmová fotka, všude létají konfety a já si uvědomím, že z potlesku necítím ruce. Je čas odejít, tohle divadlo už se hraje především pro ty nejvěrnější a ještě nějakou chvíli potrvá.

Ještě nějakou chvíli posedím v restauraci, dám si kuřecí panini a sklenku piva a rozloučím se s osazenstvem. Jeden z číšníků mě vyprovází téměř až ke dveřím a ptá se, zdali ještě něco nepotřebuju. Usmívám se, přičemž mi hlavou prolétne myšlenka, že na tohle speciální místo už se zřejmě nikdy nepodívám. Ohlédnu se tedy ještě jednou, sjedu po eskalátorech k východu a odcházím na metro.

Po cestě na stanici míjím skupinky fanoušků, kteří nepřestávají skandovat a užívat si fotbalový svátek, ale také i prodejce klubových šál či zmrzliny. Ačkoli je skoro půl deváté večer, stále je na sluníčku kolem dvaceti stupňů. Počkám, než se davem pomalu procpu k vlaku na Jubilee Line, nastoupím a ještě jednou se pokochám pohledem na Wembley. Pak už mizíme v tunelu.

Doufám, že se zítra neprobudím a nezjistím, že se mi tohle všechno jen zdálo. Kniha v mé ruce, kterou pevně svírám, však tvrdí, že zřejmě ne. A Steveovi zřejmě hodně dlouho nepřestanu děkovat, že mě dostal na místo, kam se obyčejný člověk jako já většinou nepodívá.

Když jsme přijeli do Anglie, řekli jsme si, že chceme za ty dva roky nasbírat co největší počet zážitků. Tenhle je mezi nimi hodně vysoko.

A já mám o čem vyprávět.