Šimon Sedlařík

Jak dělat mistrovsky velblouda z komára aneb práce v Anglii nás baví

14. 05. 2017 9:25:00
Některé věci mě pokaždé bezmezně udivují. Jsou jimi nedochvilnost bez omluvy, stále přibývající díly Ulice a nově i postoj Britů k pracovním úkolům a nástrahám, které nástrahami a úkoly vlastně vůbec nejsou. A že jich je, panečku!

Úplně jednoduše - do Anglie jsem přijel, jako asi většina dobrodruhů, s několika jasně vymezenými cíli. A sice podpořit K. ve dvouletém studiu až ke zdárnému konci, zlepšit svou průměrnou angličtinu a v neposlední řadě se naučit vařit (a tím se konečně pořádně postarat sám o sebe). Cíl první plním úspěšně, moje angličtina už se snad přehoupla přes level Stanislava Řezáče a v kuchyni už zvládám více než jen olizovat vařečky. Tohle se tedy povedlo.

Nicméně nejlepší poznatek, který jsem doposud nabyl, je následující fakt - než člověk něco řekne, musí si to nikoliv pouze promyslet, ale měl by si rovnou přehrát v hlavě důsledky všech svých možných odpovědí a podle nich se rozhodnout. Ve výsledku můžete na okolí působit velmi zpomaleně, přesto však většinou odejdete jako vítěz. Pokud znáte scénky Michala a Kamila v podání Pavla Lišky a Tomáše Matonohy, tak vězte, že úplně takto to sice nevypadá, ale princip je podobný.

Je zřejmé, že ke zlepšení jazyka a především k zajištění pravidelných příjmů jsme si museli co nejdříve najít práci. To nebylo nic těžkého - už za týden jsem nastupoval do nejmenované prodejny s outdoorovým vybavením, zatímco K. se upsala alespoň na dva dny v týdnu v obchodě s luxusní obuví. Nehrozilo tedy, že skončíme v některém z potravních řetězců. Mohutně jsem si oddychl, protože pokud bych opomněl přidat okurku do sendviče, měl bych to na vysvětlování o dost těžší než Katka...

Člověk by řekl, že se vlastně o nic složitého nejedná. Vítat zákazníky, poslouchat jejich potřeby, pokusit se najít co nejlepší řešení, nabídnout nějakou tu výhodu navíc, dokončit obchod a rozloučit se. Tohle vyžaduje každý byznys. Poprvé jsem však zjistil, že tzv. retail skýtá i nějaké to tajemno, a to když jsem chtěl odnést obyčejný věšák s mikinou zpátky, kde patří, a bylo mi řečeno, že na takový krok nemám oprávnění.

Nemohu zde uvést celý rozhovor, a tak jsem jej zredukoval alespoň na nejdůležitější části:

Já: "Kámo, beru tenhle věšák zpátky. Stejně to nikdo nekoupil, ne?"

Kolega 1: "Počkej, co? Cože? To nemůžeme..."

Já: "Co přesně?"

Kolega 2: "No vzít to zpátky. Bylo to na pokladně, že? Musíme se na zeptat vedoucího."

Já (udiveně): "Aha. Proč vůbec? Ale klidně, jasně."

Kolega 2: "Pane vedoucí, co s tímhle věšákem?"

Vedoucí (přísně): "Jakže? Ten věšák nebyl na místě? Pánové, víte, že já jsem trpělivý dost, ale co je moc... Já říkám pořád, že máte opravdu až mnoho volného času. Zmíním to manažerovi."

Já: "Tu mikinu prostě jen někdo nechal u pokladny."

Vedoucí: "Cože?! Tím ale ztrácíme procentuální úspěšnost zákazníků, kteří vejdou do obchodu a nějaký obchod udělají. A víte, sakra, že zákazník platí naše mzdy! A víte taky, že k té mikině měl dostat ještě něco navíc a zlepšit procento počtu produktů v jednom košíku!"

Já: "Jasně, ale někdo si to prostě rozmyslel a já jsem ji jen chtěl zanést zpátky do rohu, kde patří."

Vedoucí (šokovaně): "Do rohu? Jsi normální? Tato mikina ale byla před třemi měsíci ve výprodeji, a tak by měla být vidět! Musím zavolat asistenta manažera a ten roh rychle přestavět!"

Asistent manažera: "Co se děje, pánové?"

Vedoucí: "Našli jsme mikinu, která má být spolu s dalšími sedmi produkty v levém rohu, jak jsem vypozoroval, přičemž bych rovnou přestavěl i oddělení speciálních nabídek!"

Asistent: "K tomu ale nemáme oprávnění, podle smlouvy smí tohle udělat pouze manažer."

Vedoucí: "Zavolejme tedy manažera, ale rychle!"

Manažer: "Proč tady diskutujete? Před dvaceti minutami bylo v obchodě sedm zákazníků a já jsem na kameře dobře viděl, že jeden vešel dovnitř a nebyl pozdraven! Proč ho ignorujete? Vám by se líbilo, kdybyste přišli domů a manželka s dětmi si vás ani nevšimli?"

Asistent: "Omlouvám se, pane, ale máme problém. Tahle mikina by podle mě měla být úplně jinde a my jsme si toho za poslední tři měsíce nevšimli!"

Manažer (s výraznou žílou na čele): "Ježíši! Takže tohle vysvětluje ten měsíční pokles o 0,3 %! Já jsem věděl, že to nebude jen v počasí..."

Asistent (bezradně): "Co budeme dělat?"

Manažer: "Na tohle bohužel podle nové firemní politiky z roku 2013 nemám oprávnění, musím zavolat hlavního manažera pro centrum Londýna."

Asistent: "Musíme to udělat urychleně, pane, tři měsíce to visí v opačném rohu, teď jde opravdu o minuty!"

Hlavní manažer (líně do telefonu): "S tímhle já bohužel v tuhle chvíli nemůžu nic udělat, jednak jsem na masáži, jednak potřebujete razítko od hlavního designera, které pak až já můžu podepsat. Kdo tohle vůbec zanedbal?"

Manažer: "Stala se chyba, ale napíšu vám o tom detailní zprávu do 48 hodin, kde vše vysvětlím."

Hlavní manažer: "Výborně, nejprve však kontaktujte designera. Gratuluji ke kvalitně odvedenému podchycení problému, jste manažer na svém místě!"

Já (nevěřícně ke kolegovi): "Ty hele, oni tohle jako myslí vážně? Vždyť to je jedno, jestli jsou ty mikiny vlevo, nebo vpravo, ne?"

Kolega 2: "To snad nemyslíš vážně, chlape!"

Já (se smíchem): "Vždyť si je ještě za ty dva měsíce, co tu jsem, ani nikdo nekoupil, a to proto, že jsou prostě hrozné. Ta jedna se snad dokonce párá."

Kolega 1 (šťastně): "Ne, právě, že proto, že byly v zákazníkově zorném poli asi o čtvrt metru dál, než by měly, a ty červené bundy vedle nich vytvářely až příliš silný rušivý kontrast, což tě přirozeně odrazuje. Absolvoval jsem na tohle firemní internetový seminář se závěrečným testem. Teď půjdou na dračku!"

A v tu chvíli jsem vypnul a přestal poslouchat. Kdo ví, jak vysoko až tohle sahá?! Jářku, tihle firemní ilumináti jsou mysteriózní, až mě z toho orosilo. Nicméně, možná tohle jednou v dospělosti pochopím a řeknu si, jakou příležitost jsem zahodil. Uvěřím, že kdybych se nad daným zádrhelem od začátku zamyslel lépe, mohli ze mě udělat, stejně jako z Mannyho v seriálu Black Books, potenciálního druhého zástupce asistenta vedoucího. A třeba už za dva roky. Škoda!

Další výbornou příhodu zažila K., která byla donucena se v jednu krásnou neděli v sedm ráno zúčastnit mítinku na utužení "týmu" - chápejte spolupracovníků, kteří se fanaticky předhánějí v tom, kdo přinese učiteli Jandovi lepší švestičky. Jen pro něj, samozřejmě. S podivem je pak to, že masa kolegyň K. prý předvedla solidní představení i přesto, že u nich v angličtině často nevíte, jestli vám tvrdí "ta fialová je pěkná", nebo "to je moje želva".

Ale k věci. Zmíněný mítink se nesl ve znamení utužení týmu, v prostoru místnosti tak duněly věty jako jak se stát lepším týmovým hráčem, co pro mě znamená být součástí týmu, jak můžu svůj tým udělat ještě lepším, koho vidím jako útočníka a koho jako obránce či co pro mě znamená slovo tým. Pro pořádek ještě jednou dodám, že diskuse se měla odehrávat mezi členkami souboru, který prodává boty, navíc většinu z nich na podpatku. Nic více, nic méně.

"Být v týmu pro mě znamená sdílet veškeré úžasné jarní či podzimní kolekce se všemi skvělými lidmi okolo," přiletěla první odpověď z rohu, kde si vysoká makedonská dívčina okusovala gelové nehty. "Být v týmu pro mě znamená mít jako nové kamarády," prozradila blonďatá Britka, která vyřčenými pravdami i vzhledem nebezpečně připomínala Lenku Láskorádovou. "Tým pro mě znamená mít prodej každý den, jako kdyby v tom měla probíhat olympiáda," přihlásila se bojovně Italka s výrazem hladového buldoka. "Já jsem útočnice. Ať už je zákazník složitý, nebo jednoduchý, nebojím se oslovit nikoho, jinak bych neprodala nic a firma upadne," zakřičela Španělka se zarputilostí Kobeho Bryanta. "Pro mě tým znamená mít vlastní zaměstnaneckou slevu," ozval se hlásek drobné Skotky, jejíž poselství jsme dodnes tak úplně nepochopili. "Aaaaaaaa," ječela v extázi mladá Němka, v týmu působící teprve týden. Poté se všechny páry očí obrátily na K., která se mezitím hihňala ještě více, než když jsem si v listopadu zkoušel vypěstovat knír.

"Ehm," začala K. dramaticky, zatímco vedoucí souboru mávala cedulí s nápisem Let's Go Team, který měl zjevně navodit atmosféru. Každé písmenko bylo napsáno jinou barvou, což znamenalo, že si manažeři mohli zatleskat za precizně splněný domácí úkol. Obchůdek na Oxford Street se tedy na pár okamžiků proměnil na burácející tribuny Old Trafford. "Dlouho nic neříkáš, pro tebe tým neznamená nic?" ozvala se nebezpečným tónem jiná vedoucí. "Znamená, jenže tím, že v týmu jsem, nemám potřebu to říkat, myslím, že by to měla být jasná věc," zmohla se K. v rychlosti na solidní spontánní odpověď.

"Hmmm, to je dobré, hmmm, to si zapíšu, hmm, takhle mluví kapitánka, hmm, kvalitní citát," ozývaly se odezvy spolubojovnic. "Uff," zmohla se jiná na uznalý komentář. "Prosím tě, takže po mně chce někdo, kdo v životě nehrál žádný sport, opakovat jak rádio, že jsme tým. Vždyť to je na hlavu," klepala si K. později doma na čelo. Vylíčila mi, že spolu s touto problematikou, jež jim v neděli ráno zabrala více než padesát minut, se probíraly rovněž týmové barvy ("Bílá! Ne krémová, to si zapamatuje! Vy byste chtěly hrát se spoluhráčem v krémovém dresu?!") a silné či slabé stránky své vlastní osoby. Jsem energická!, jsem silná jeden na jednoho se zákazníkem, jsem hecířka, jsem vysoce inteligentní, mám šarm, mám v týmu nejlepší psychologické vlohy..."Mám pravačku jako Ronaldo," pokoušela se K. uspět vtipem, který jsem jí jakožto fakt zapáleně popisoval před dvěma dny. Asi každému dojde, že vyzněl naprázdno.

Mimochodem, když jsem slyšel o psychologických vlohách, nezvládl jsem situaci. Vybavil jsem si totiž biografii pana Josefa Masopusta, který v jedné kapitole popisoval trenéra Rudolfa Vytlačila po porážce Československa ve finále MS v Chile v roce 1962 jako skvělého psychologa, jenž umí povzbudit i ve chvíli, kdy ostatní roní slzy. "Kluci, hlavu vzhůru, to je snad zlé, být druzí na světě?" kontra "mám skvělé psychologické vlohy, když podporuji svůj tým v prodeji bot"... No uznejte, to je samo o sobě komické.

Ale abyste si nemysleli, že tady neustále pouze sabotujeme snažení ostatních, vytasím třetí příhodu. Tuhle jsem dostal v práci úkol. Byla neděle nevalného počasí. Jak to tak bývá, v neděli dost lidí nedělá a raději se jde projít, ať už do parku, nebo jen tzv. po obchodech. U nás v ten den bylo rušno. Pár minut před uzavřením si mě vedoucí Dean zavolal a prohlásil: "Buď tak laskav, v rohu v přízemí je docela nepořádek. Mohl bys tam narovnat a trochu upravit? Víš, ať to vypadá reprezentativně." Přitakal jsem a o minutu později se pustil do díla.

Úkol to byl prostý, takže jsem si broukal do rytmu, těšil se na večeři a o chvíli později už mířil dolů s pocitem, že jsem nic nezanedbal. Chtěl jsem si vzít věci a rozloučit se. Na schodech jsem však potkal jednoho z mých indických kolegů, který mi prozradil, že ještě ne. V přízemí se prý máme sejít k poslední mimořádné schůzi.

Vešel jsem do místnosti a ucítil pohledy všech přítomných. Dean se ke mně poté otočil a vychrlil s téměř otcovskou pýchou: "Tohle je prostě něco... Skvělá práce, chlapče. Udělal jsi to naprosto perfektně. A ta rovnoměrnost... A dokonce... Šusťáky v pořadí... Bundy každá na správném věšáku... Nemám, co bych dodal..." Jakmile jsem si uvědomil, že mi půlka kolegů obdivně začíná tleskat, šly na mě mrákoty. Ještě nikdy jsem si nepřipadal jako pudlík, který právě udělal velice, ale opravdu velice pěknou hromádku. Jenže to nebylo vše.

"Něco takového je dechberoucí. Podívejte se všichni, jak jsou všechny bundy zapnuté! Dokonce i kapsy! Abys věděl, chlapče, za odměnu budeme příštích sedm dní nazývat Šimonův týden. Skvěle," nepřestával Dean rozmazávat moje veledílo, přičemž mě napadlo, jak velké asi musí být nároky na další pozice ve firmě, když správně umístěná bunda v obchodě z člověka udělá žijící legendu.

Nadechl jsem se a uvědomil si sílu okamžiku. Takže je to tady. Dokázal jsem to. Konečně! Otevírám zlatou bránu outdoorového prodeje!

"No... Tak tohle jsem opravdu nečekal," zahrál jsem překvapeného ve stylu Karla Gotta, ale ve skutečnosti jsem se v duchu opravdu smál. Tohle snad nemohou myslet vážně. Ale oni přitom mysleli. Wow.

Když jsem později čekal na metro a vedle mě stál kamarád ze Skotska, který mi s úctou sdělil "ale ty věšáky jsi upravil fakt neskutečně", zalitoval jsem, že jsem svou chvíli slávy nějakým způsobem nevyužil. Ještě více mě to zamrzelo ve chvíli, když jsem zjistil, že onen Skot vlastní repliku prstenu, kterou mu daroval samotný Peter Jackson. A fakt ji dostal od něj, a dokonce na Novém Zélandu. Kdybych byl chytrý stejně, jako jsem býval v tu chvíli mocný, ten prsten mohl dnes vládnout mně...

Šimonův týden nicméně nebyl k zahození, i když nic zásadního nepřinesl. Pouze chvíli vzrušení ze vzepření se kapacitám, když mi bylo na koberečku řečeno, že bych měl zapracovat na rychlosti své chůze. Pocit hodný psance, předchozí úspěchy už byly dávno zapomenuty.

A vůbec, teď už vážně - jsem asi blázen, ale byť plně respektuji a vždycky budu práci jakéhokoli člověka v jakémkoli zaměstnání, určité věci jsou podle mého názoru zkrátka přes čáru. A zbytečné. Stejně jako mi přijde uhozené, že skladníkům se dnes v Česku říká Logistic Managers, stejně tak se musím pousmát nad týmovým duchem zdejších obchodníků. A samozřejmě taky způsoby, jakými se do své soukromé sekty snaží zverbovat i ostatní. Takový zápal jsem kdysi v basketu neměl ani v kategorii kadetů, když jsme hráli o medaile...

Ale jak už jsem zmínil, třeba to jednou pochopím. Zatím je to pro mě jen zdroj humorných chvilek, kterým nikdy neřeknu ne. Popsal jsem záměrně jen tři, nemůžu přece vystřílet všechny patrony na jedno nabití. Příště zde popíšu příhody s mým bývalým šéfem, který mě většinou nechal dělat zadanou práci až tehdy, když jsem na přehlídku fotek jeho bývalých milenců tzv. zahrál Švejka ("Poslušně hlásím, že to chápu"). To bylo taky téma, které zas tak úplně vtipné není - tedy,pokud se na to nedíváte s určitou dávkou nadsázky. Mně to však nedalo.

Dnes už však končím, musím do práce. Go Team!

Autor: Šimon Sedlařík | karma: 24.37 | přečteno: 920 ×
Poslední články autora