Překonávání svých limitů? Beru si příklad z osmileté holky

Šarlatánství. Pseudopsychologie. Přinejmenším vyhazování peněz. Tohle je jenom pár synonym, kterými se nejen v České republice „honosí“ oblast koučování a mentálního tréninku. Oprávněně.

Všechno se točí kolem cíle. ‚Musíte si jej přesně stanovit‘ poví vám kdejaký samozvaný kouč, který si právě přečetl populárně-naučnou publikaci o osobním rozvoji. Nebojím se tvrdit, že psanou způsobem, jehož výsledkem není nic jiného než brainwash. Nejsmutnější na tom všem je, že tito lidé bez jakékoliv kompetence a především bez jakéhokoliv studu podávají tyto nesmyslné rady dále nic netušícím obětem.

‚A když máme cíle, tak si přesně musíte stanovit plán. Kroky, které je třeba udělat, abychom tohoto cíle dosáhli‘ pokračoval by idiot papouškující poučky vzbuzující senzaci. Něco podobného jsem ale koneckonců plánoval udělat také já na jedné ze svých přednášek studentům. Zdálo se to jako jednoduchý způsob, jak „zfouknout“ hodinu. Odpapouškovat to, co zaručeně funguje. Bohužel jsem při přípravě prezentace začal používat nikoliv mozek, ale onu mohutnou aortální pumpu schovanou v hrudním koši.

Všichni asi známe proslov Martina Luthera Kinga ‚I have a dream‘. A všichni jej známe z jediného prostého důvodu: měl sen. Nikoliv plán. Ale sen. Dokážete si představit šílící davy, když by Martin Luther King vyřkl něco ve smyslu ‚Mám strategický plán‘? Ještě dále pak došla při mém pohřbívání „strategických cílů“ Adéla Banášova, úspěšná slovenská moderátorka, která na jedné ze svých přednášek řekla (cituji): „Já vlastně nikdy neměla žádný cíl.“

‚Pokud máme dlouhodobý cíl, je třeba si jej rozfázovat na menší, krátkodobější cíle.‘ Samozvaný kouč by toto tvrzení obhájil tím, že při dlouhodobém nedosahování cíle bychom mohli ztratit motivaci. To zní rozumně. Ale jenom do té míry, pokud opravdu mám stanovený nějaký cíl. Nepochybuji o tom, že by se Martin Luther King, či Adéla Banášová, v případě, že by nějaký cíl měli, touto suprčupr poučkou řídili. Naštěstí pro ně však na to šli jinak. Měli „pouze“ sen. Respektive něco, co je baví. A pakliže jsem si našel něco, co považuju v podstatě za své poslání, nemusím se obtěžovat normováním svého cíle a jeho přehnanou analýzou z důvodu možné ztráty motivace. Kdo by se taky chtěl vzdát svého snu, či něčeho, co jej baví?

Přeanalyzovat. Bohužel trend moderní doby. Je firma v krizi? Není nic jednoduššího, než si naplánovat, kolika zaměstnancům dát padáka tak, aby se vykázal o x % větší zisk za určité časové období. A zbylí zaměstnanci budou pracovat o přesně tolik % více, aby bylo cíle dosaženo. Ohromné! Bohužel přední manažeři firem a koučové si neuvědomili jedno: že pracovníci jsou pořád lidé. Nikoliv čísla. Z krize se nemůžete „vypočítat“. Z krize musíte lidi vyvést. Dejte výpověď třetině zaměstnanců a těm zbylým vzroste hladina kortizolu (stresový hormon) takovým způsobem, že budete mít co dělat, abyste vy sami našli pro sebe volné místo u psychologa. Vytvoříte-li ale v lidech pocit bezpečí tím, že je podržíte coby lídr i v době krize (tedy že je nepropustíte), a radši sami si pro jejich dobro urvete chleba od huby, zjistí, že budou s vámi v bezpečí. A pro takového manažera budou chtít pracovat s radostí. S krize se nedá vypočítat. Pouze vyvést.

‚… a musíte si jít tvrdě za svým cílem!‘ pokračoval by někdo, kdo by nám měl údajně pomoct. Vždyť je to tak napsáno v mnoha populárně-naučných publikacích. Ne vždy je ale nutné při naplnění svého „cíle“ nutno všechny převálcovat. Bez ohledu na jeho charakter se jistě najdou lidé, kteří by vám mohli při jeho naplnění jakkoliv pomoct. Což se ale nestane, pokud je na své cestě a honbě za vítězstvím zašlapete do země. ‚Beru to jako křižovatku, a pokud nám něco vystavilo červenou, asi je na místě počkat, a pomoct i ostatním v dosažení jejich cílů… stejně jedou jiným směrem…‘ parafrázuji už zmíněnou Adélu Banášovou. ‚A kdo ví, třeba se zase jednou střetneme a to bude moment, kdy oni nechají projet mě – nějakým způsobem pomůžou oni mi‘ pokračuji v analogii semaforu slovenské moderátorky.

Většině osobních koučů a mentálních trenérů hlásající cokoliv o cílech a jejich analýze také očividně uniká jeden důležitý pojem. Pojem flow. Pojem, jehož autorem je jeden Maďar (ani se nebudu zdržovat kopírováním příjmení vědce – je opravdu hrozné a zkazilo by to celý zajisté vysoce kvalitní článek) a jež je definován takto: „duševní stav, při kterém je osoba ponořena do určité činnosti tak, že nic jiného se jí nezdá důležité, okamžik, kdy se její tělo nebo mysl vzepne k hranicím jejích možností ve vědomé snaze dosáhnout něčeho obtížného, co stojí za to.“ Je to právě tento stav, který v podstatě posunuje hranice jedince. Který je zodpovědný za překonávání sebe samého. Který jde také ruku v ruce s pocitem absolutního štěstí a naplnění.

Aby ne, při stavu flow se nám aktivuje vyplavování hormonů jako dopamin, serotonin, noradrenalin, anandamid a endorfinů. Tedy hormonů, jejichž vyplavení lze jednoduše aktivovat třeba… drogami. Kokain, MDMA, marihuana… Je to ohromný pocit, a jestli nám něco pomůže v posunování svých limitů a dosažení spokojenosti, je to právě flow.

Ale ouha! Mannell, Zuzanek, Larson (1988) uvádějí, že flow můžeme spíše prožívat v situacích, kdy si jedinec předem nestanovuje cíle, kterých chce v dané oblasti dosáhnout. A tito tři psychologové nejsou jediní, kteří zastávají podobný názor. Že by někde soudruzi koučové udělali při svém upínání na cíl a jeho přehnané analýze chybu?

Překonávání svých limitů? Beru si příklad z osmileté holky

„Jsou tu nějací dobrovolníci na obranný postoj?“ zeptal jsem se onehdy coby basketbalový trenér svých nejmenších svěřenců a svěřenkyň. Nějak se mi asi nechtělo domů, a tak jsem chtěl svým nejmladším basketbalistům a basketbalistkám „naložit“. Ale pouze dobrovolníkům. Smysl obranného postoje pak v podstatě spočívá v opření se zády o zeď, přičemž kolena nám svírají pravý úhel. Sedíme tak v podstatě na imaginární židli. Vydržet v této pozici dvě minuty je krásný počin. Tehdy se mi na tento dobrovolný obranný postoj na konci tréninku přihlásily tři basketbalistky. Všechny měly něco kolem osmi let.

„Můžete kdykoliv skončit. Akorát mi slibte, že tam vydržíte co nejdéle. Taky vám ten čas budu stopovat jako vždycky, ale nyní vám nebudu průběžně sdělovat, kolik minut zrovna máte (tímto sdělením jsem do podvědomí holek nasadil brouka o tom, že je v jejich silách vydržet i na konci tréninku v tomto postoji několik minut),“ byly mé požadavky. Požadavky, které se evidentně vymykaly obecně uznávaným pravidlům o stanovování cílů: musí být přesně definovaný (nebyl), realistický (nebyl – to se ještě dozvíme), termínovaný (časově; rovněž nebyl – holky si nebyly vědomy času).

Nebudu vás napínat, jedna z těchto dívek vydržela u zdi přes dvacet minut.

Kdybych ji sdělil, že je jejím úkolem vydržet pět minut, pravděpodobně by požadavek vydržela a měla by mou poklonu. Ale tím, že jsem ji nedegradoval „cíl“ nějakým praštěným přesným definováním, neměla v hlavě limit. Limit, který by ji po pěti minutách zastavil. A vůbec by tak nevěděla o možnosti se překonávat, kdybych se tehdy řídil poučkami idiotů.

Bolest nesmíte blokovat. Musíte ji pevně obejmout. 

Rovnováha těla a duše ve smyslu kalokagathie? Nebo rychleji, výše, silněji – tak jak to hlásá olympijské heslo? Ale běžte, tohle přece nejsou jasně definované, časově termínované a realistické cíle…

Pozn.: Veškerý text - stejně jako myšlenky v něm obsažené, dále i citace a ilustrace - pochází z díla či zdrojů mého kamaráda, Adama Blažeje.